Praha x Praze

Odpoveď byla označena jako užitečná

e to poměrně složité na vysvětlování. Souvisí to s historickým vývojem češtiny, a to postupně od období praslovanského, přes pračeštinu, staročeštinu až do nové češtiny. V současnosti se některé zákonitosti vývoje ruší a psaný jazyk se přizpůsobuje mluvenému. Např. – tepláky – v teplácích – dané historicky, dnes se používá tvar v teplákách..

V celém období k různým změnám hlásek na základě je postavení samohlásek ( šlo o tzv. změnu kmenové souhlásky), měkkého tvrdého jeru, nosovky, stahování, úžení atd. . Existovaly totiž souhlásky jen měkké, jen tvrdé a dvojice spjaté párovou měkkosti (dnes to jsou tzv. obojetné).

Z toho důvodu došlo např. ke změně hlásek g v h (hlava – hlava), h v ž (běhat – běžet), k v c nebo v č (vlk – vlci – vlče) atd.

Jinak Praha – v Praze, drahý – draze – dražší, jih – jižní, druh – družka, kruh – kroužit

Není to jen v tvarech jednoho slova ve skloňování nebo časování, ale i ve slovech odvozených. Kořen byl nositelem významu, přidáním přípon vznikla nová slova. Opět záleželo na postavení hlásek a samohlásek, takže kmenová souhláska se podle určitých pravidel změnila. Proto jsou různé tvary ve skloňování, časování i stupňování.

Skloňování bylo kmenové, takže Prah-a se skloňovala podle zakončení jako žen-a (tzv. a kmen) – o ženě – o Praze (dnes se skloňuje podle žena, ale jde o skloňování rodové – ta Praha = ta žena, stejně vladyk-a se sklo'noval podle žena). Protože u tvaru „o ženě = o žeňe“ je měkké zakončení, hláska h (Praha) se změnila v z (Praze), noha – noze. Mužský rod – člověk – člověče (tzv. o-kmen), bůh – bože.

Stejně u odvozování – příklady jsem uvedla – i u časování – psát – piš, mazat – maž., péci (dnes péct) – peč atd.

Snažila jsem se být stručná, i když to opravdu není jednoduché vysvětlovat.

Vl. v. podle Vývoje českého jazyka