Povinné výživné – jak to tedy je?

Rodič může přispívat svému dítěti klidně dále, ale jeho zákonná povinnost končí ukončením studia. Zaregistrováním studenta na úřad práce nebo nástupem do zaměstnání by se měl potomek o sebe starat sám. Samozřejmě že rodič, který má na srdci blaho svého dítěte bude stěží natolik otrlý, aby nechal své dítě bez možnosti výdělku a bez prostředků.
Doplňuji:
zzzzz, neobjevila jsi nic nového. V roce 1972 jsem po maturitě začínala na Správě sociálních věcí a zdravotnictví – oddělení péče o důchodce (o sociálně slabé). Má práce už tehdy spočívala v tom, že jsem prováděla místní šetření u důchodců a zjiťovala, jakým způsobem jim pomoci. Jednou z variant byla alimentační povinnost dětí vůči rodičům. Pokud děti byly dobře finančně zajištěné, tak jejich rodiče nedostali žádnou dávku a OSVaZ po takových „dětech“ požadovala plnění alimentační povinnosti vůči svým rodičům.
Pokud rodiče souhlasili s tím, že jim děti mají přispívat, nebylo opravného prostředku, který by je takové povinnosti zbavil. Riskovali tím totiž soudní postih za neplnění alimentační povinnosti.
Podle mého názoru je v tomto směru zákon správný. Když se rodiče dokáží postarat o své děti, měly by jim to děti být schopné vrátit. Proč stále čekáme na pomoc od státu? Tady někomu nedochází jednoduchý fakt, že peníze, s nimiž stát hospodaří, jsou ty, které vybere z našich daní, nebo ty, jejichž zapůjčením naši politici zadluží všechny občany.
Příliš jsme si zvykli stát s napřaženou dlaní a většinou za poskytnuté prostředky neodvádět žádnou hodnotu. Tohle je fungování na dluh. Nebude tu lépe, pokud se své dluhy nerozhodneme vyrovnávat (a teď mluivím i o dluzích dětí vůči svým rodičům).

Upravil/a: anonym

dnes platí, že vyživovací povinnost trvá celý život. I když dítě dostuduje, pak začne pracovat, a po letech přijde o práci a požádá si o dávky v hmotné nouzi, tak, ho úřad nutí, podat žalobu na vlastní rodiče a žádat po nich výživné.
Doplňuji:
To co napsala očko, platilo ještě před cca 5 lety, dnes je realita jiná. Klidně se na to zeptejte na úřadu práce, pod ten dnes dávky spadají. Moje kamarádka má 33let, 10 let má odpracováno, a když skončila na úp a skončila ji podpora, podala žádost o dávky v hmotné nouzi, oni ji je přiznali, ale přinutili ji podat žalobu na rodiče, aby ji platili výživné, musela ji podat, naštěstí, než soud rozhodl, našla si práci, a soud se zrušil.
Je to hrozná situace, ale stát šetří na nás, na plátcích daní. Ti co nikdy nedělali a jejich rodiče také ne, tak ti dostanou hned vše.

Upravil/a: zzzzz

právo má, povinnosť nie.
jedná sa o dobrovoľný príspevok, dar, ktorý nie je vymáhateľný.

možno by to bolo rozumnejšie riešiť ako pôžičku- ktorú je samozrejme možno odpustiť.
Doplňuji:
očko:

si pište, že po štáte budem chcieť každú korunu, o ktorú ma obral na daniach a odvodoch, a ktorú som nevyčerpal.
našťastie, na štát sa nespolieham (ani na ten pred rokom 1989, ani tento s pseudozriadením), ale to, že po mne chce peniaze, mu neodpustím a VSETKO, čo od štátu zobrať môžem, zoberiem.

takže mi nehovorte, že naťahujem ruku – naopak, štát naťahuje ruku ku mne.
a to prosím pekne už 40 rokov, takže mám u neho na posledných 15 – 20 rokov života (nerobím si ilúzie, že sa dožijem viac ako priemerné ho veku) odložený celkom pekný peniažtek.
a tie budem chcieť.

Upravil/a: arygnoc

Když pominu právo jako momentální znění zákonu o kterém už byla řeč a říká ano, tak bych rozdělila otázku na dvě složky.
Etickou a morální.
K morální nás nutí společnost a zákon.
K etickému chování se rozhodujeme výhradně sami a pramení z ní náš dobrý pocit.
Někdy je etické pomoci a jindy nechat ať si pomůže sám. Ten případ naznačuje více mezeru ve výchově. Pokud chápeš že se v podobné zlé finanční situaci můžeš (nebo ve stejných podmínkách mohl) ocitnout také, pak můžeš bez pochybností přispívat. Ale když máš pocit že se dítě málo snaží, chtělo by to nějakou sebereflexi a nápravu. Ve škole dítě neučí jak si říci o odměnu za odvedenou práci, jak hledat a ocenit naše schopnosti, jak upřednostňovat naše úsilí produktivním směrem.
Škola mnohem víc nakládá na žáka úkolů, než by se snažila aby byl šťastný z výsledků práce. Takže hledat si práci je více nutnost než radost. Děti které doma dostanou pravidelné drobné práce a k nim také uznání, si zvyknou že práce má svou důstojnost a může být zajímavá. Určitě se tohle dá dohnat i v dospělosti, pokud nebereme práci druhých jako samozřejmost. Je totiž nepříjemné, když na nás dopadne ona morální povinnost daná společností, že máme peníze bez řečí vyndat z vlastní kapsy a naše práce se také stane tou „samozřejmostí“.