Dodal bych ještě, že to není odrazem společnosti, jak se ptáš. Naopak společnost je odrazem politiky (správy státu). Ta „jde příkladem,“ – je na o čích a navíc spravuje všechny obory, které zasahují do života občanů už do mala. Včetně školství. Celé stanovené zákonů, uznávání tradic a zvyků, dbání na výchovu a mravy. Stát řídí všechno. A pokud to přímo neřídí, tak do toho alespoň silně zasahuje a ovlivňuje to. Vláda/politika udává směr, udává na co se bude zaměřovat, oč se bude starat, kam dá peníze, co a jak bude spravovat.

Mosoj & Midas: Jak nazývá tento režim?

Tzv. „Demokratický,“ parlamentní, republikánský.
Přece parlamentní republika.
A ne, rozhodně nemyslím tím, že komunismus byl lepší – jak si to automaticky mnozí myslí, protože znají jen „demokracii“ a komunismus (navíc to je taky republika. Každá diktatura je republika – ať je to diktatura strany/ideolo­gie=totalita, nebo jedince).

https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Politick%C3%BD_re%C­5%BEim

Midas,

u nás je republikánský systém? Když už, tak republikový systém. V tom je rozdíl.

Komunismus jako společenský řád přece u nás neexistoval. Byli jsem lidově demokratická republika, později socialistická pod vedením komunistické strany a její ideologie.

--

"Mezi oběma světovými válkami byly popsány čtyři typy diktatur: ústavní, komunistický (nominálně bojující za „ diktaturu proletariátu “), kontrarevoluční a fašistický .

Od druhé světové války byla uznána širší škála diktatur, včetně diktatur třetího světa , teokratických nebo náboženských diktatur a dynastických nebo rodinných diktatur."

https://cs.qwe­.wiki/wiki/Dic­tatorship

Republikánským myslím zkrátka republiku. Republikánský, tzn., že forma státu je republika. (Republikový mi zní divně. Nepoužívám).

Byla tu komunistická diktatura/totalita závislá ještě k tomu na SSSR. Říkat se tomu může jakkoli, třeba socialismus, leninismus, marxismus. Taky se může říkat, že komunismus vlastně neexistoval (což je pravda). Nemění to nic na faktu, že tu byl komunismus (ať už to budeme nazývat jakkoli) = dikttura. A diktatury jsou pouze v republikách. Korea, Kuba, Čína rovněž diktatury, vlastně spíš totality, protože jsou to ideologická diktatury (na rozdíl třeba od Běloruska, Sýrie a dalších, které jsou „jen“ diktaturymi jedince a nikoli ideologické strany).

Midas,

ještě k 2. části – byla to … Opět ty vaše nepřesné pojmy – marxismus, leninismus je přece ideologie, socialismus státní zřízení, který vychází z učení ML.

Jak jsem uvedla fašistická byla v Německo,. přece nešlo o republiku, ale o Německou říši.

Midas,

je třeba používal správné pojmy. Že se vám nelíbí tvar republikový, je vaše věc.

Ale je přece rozdíl mezi výrazy republikánský a republikový.
.

1. "Republika – forma vlády s orgány státní moci volenými na urč. období; stát s takovou formou;; republikový)
2. republikán,

1. stoupenec republiky
2. člen republikánské strany (např. v USA);

republikánský příd.: republikánské smýšlení, "

https://priruc­ka.ujc.cas.cz/?slo­vo=republik%C3%A1ns­k%C3%BD

Jak jsem napsala, komunismus jako systém, řád x vládě komunisttické strany .

Zmiňuji se o nás.

Jaký systém by byl perspektivnější? Co by mél splňovat, aby podpořil pozitivně morálku ve společnosti a politika se stala symbolem hodnot?

…opak republiky…

Čili monarchie. I ta se může ale proměnit v totalitní systém, respektive v absolutistic­ký režim.

Totalitní (erpublika) a absolutní (monarchie) není vůbec totéž. Ani omylem, ani vzdáleně… Totalita je diktatura = jen v republice.

Tak, republiku máš 1. buď parlamentní nebo prezidentskou. A za 2. demokratickou (pozitivní) nebo diktaturu/totalitu (negativní, nezákoná, v neprospěch lidu).
Monarchii máš jen konstituční nebo absolutní. Absolutní neznamená, že má panovník neomezenou absolutní moc, jak název napovídá (je nepřesný a zavádějící). Absolutní monarchie znamená, že má panovník zkrátka nějakou moc a že se aktivně podílí na vládě = je jejím hlavním představeným. Konstituční monarchie znamená, že má panovník minimální moc nebo žádnou a že je hlavně jen symbolem, reprezentací, možná jistou hierarchií – v takové monarchii může mít vládce různé (drobné) kompetence, to už záleží na daném státě, jak přesně to tam má stanoveno. Ale hlavní rozdíl mezi konstituční a aboslutní monarchií je v tom, že „abolutistický“ panovník vládne a konstituční ne. Konstituční monrachie je vlastně totéž jako parlamentní republika + je tam dědičný panovník, který nemá moc pravomocí.

Pojmy republika a monarchie, stejně jako parlamentní, prezidentská, konstituční, nebo absolutní jsou všechny neutrální.
To, co jim dodává tu charakteristiku, zda je dobrá nebo špatní je v případě republiky slovo demokracie nebo diktatura. Negativní monarchie (kde se třeba panovník chová krutě a nezákoně, proti lidu) se označuje jako despocie.

Monarchie je stabilita, tradice, řád, hlava státu je od mala připravována na své budoucí povinnosti, je to autorita a vedoucí/řídící/us­měrňovací síla (pro lid a hlavně pro ostatní politiky). Konstituční monarchi se může a nemusí proměnit v aboslutní, stejně tak se může proměnit v republiku. Ale není běžné a vůbec ne pravděpodobné, monarchie k tomu netíhne, protože je tam povětšinou pevný a stálý řád/tradice. A absolutní monarchie není negativní forma vlády (to je až despocie) – stále je to zákoná vláda, kde panovník může a nemusí mít absolutní moc (důležité je to „nemusí,“ protože jak už jsem zmiňoval, tak to znamená, že jen má nějakou moc, hlavně co se vlády týče). Totalita je úplně něco zcela jiného, je to diktatura, je jen v republikách. Je to jedinec/strana, která neoprávněně a pomocí síly se udžuje u moci – u skutečně totalitní moci – ke které se tak pravděpodobně i dostal – za pomioc zrady, spiknutí/převratu, ale není to podmínka, mohl se k moci dostat i třeba demokratickými volbami. Každopádně jeho další postup je neoprávněný, autokratický a už to moc nehodlá pustit.

Nadruhou stranu to demokratická republika přirozeně tíhne k diktatuře/to­talitě. Není tam nijak těžké převzít nebo nashromáždit moc, provést spiknutí. Nen ítam řád, je tam chaos, vše se během pár let mění, nen ítam důvěra, autorita atd.
Začátkem 20. stoeltí vzniklo plno nových republik. Polovina z nich byly diktatury/totality a ty demokratické se jimi do pár let staly. I my za našich 100 let republiky jsme měli polovinu z toho komunismus, pár let pod nacistickým Německem a ten zbytek v té „demokratické“ republice je to jen chaos a která je zranitelná a tíhne k diktatuře, protože se vždy najdou (potenciální) diktátoři a fanatici, kteří budou chtít jen valstní prospěch (na úkor lidu) a co nejvíc moci.

To republika tíhne k totalitě. Monarchie nemá sklon k ničemu, je zkratka tou monarchií, kterou je (buď konstituční nebo aboslutní) a k ničemu nemá sklon, protože a nejen proto, je tam řád a stabilita.

Kepler: Myslím, že k házení židlemi došlo v Turecku. Pravda, tady ,,jen" došlo k pohlavku. Asi to neni jen trend v tuzemsku.

Mladí lidé totiž mají něco, co ti staří kmeti už dávno ztratili, určité ideály a víru v lidskou společnost. A na tomto základu se dá pracovat a dá se tím něčeho dosáhnout, bohužel politiku ovládá převážně jen skepse, konzervativnost, nenávist ať už skutečná nebo uměle vyrobená ve snaze identifikovat politického oponenta jako celospolečenskou hrozbu, … je asi klišé, říct, že řešením jsou volby. Jsou a nejsou, jsou nadějí, ale ta se v důsledku obrovského počtu lidí, kteří volí nanejvýš tak podle „sympatického xichtu předsedy“ a žádné hlužší informace nemají, mění spíš v jakýsi pseudonáhodný hod kostkou bez jakéhokoliv smyslu.

Část dnešní omladiny bohužel nemá žádné ideály, pracovní návyky.
Jen touhy mít, vlastnit věci, využívat rodiče nebo stát (dávky).
Chybí/nehledají vzory.
V rámci „demokracie“ neuznávají žádné zásady a mantinely.
Někteří jsou i bez anarchie a revolty, kterou mládí mívá.

Část, opravdu část.

Ano, větší část. Ale zase ani starší nebo už ti v důchodovém věku nejsou dokonalí a nemyslím, že oni mají oproti mladým víc ideálů – mají akorát ty pracovní návyky a vzory/ideály taky nehledají – navíc ony chybí, jak říká da ny.

Jen se nerad smiřuju s generalizací u nás mladých. Přesně jak říkáš Midasi, není to jen o věku v rámci ideálů a hodnot.

To je ta největší pitchovina, kterou jsem si přečetl. Žádná skepse a PŘEDEVŠÍM snaha identifikovat oponenta v črdeli v reále neexistuje, jde jen o hru pro „chytlavé“ – třeba se chytí a přilepí se. Ve skutečnosti v české politice (každý, kdo si přičichl) spolupracují VŠICHNI SE VŠEMI a v zákulisí se hlasitě smějí všem ostatním, běžným občanům. Tímto je prakticky nutí se za své „běžné“ života stydět a to je snad JEDINÝ NEGATIVNÍ „feeling“, který někde uvnitř sebe KAŽDÝ POCTIVÝ občan ve větší či menší míře cítí. Je to, jako když se typicky česky vypatlaný floutek s maturitou a děsnou chutí ovládat materiální statky odhodlá "jít na policajta"a uspěje- li, celá společnost okolního českýho svět jsou pro něj od tý doby jen upocení, bezvýznamní civilové. Hej, Vojta, napiš mně upřímně (pokud nejseš pod nickem ženská), chtěl's být jako dítě polda? Nic ve zlým, napiš něco, čus…

Myslím, že v tom hraje i větší tlak na politiku a politiky. Ten konzervatismus mi nepřijde vždy negativní, je mi dost blízký, ale neznamená to zájem, aby politika stagnovala. Možná, že naopak ty hodnoty a apel na nich se pomalu vytrácí, což je třeba připomenout.

Dost negativní je ta ,,nenažranost", která dost rezonuje s konzumem a fakt, že u moci jsou politici, kteří se hodnotám vysmívají, tak je tězké hledat naději a očekávat hlubší vizi než ,,jen" přidání 300 korun na důchody (to by mělo být samozřejmostí i víc). Straší tady komunisti, což mu dost politiku znechucuje. Západ ve 20. století (50. – 80. léta) jsou stále inspirací.