Není dětství vlasně vrcholem života?

I když dětství vypadá mnohdy „kouzelně“:
„Dětství je celkem příjemný a privilegovaný stav, pohádkový život, kde se jídlo a čisté oblečení objevuje jakoby kouzlem, nikdo se vás nevyptává na práci a veliké verze mamky a taťky vám čtou každý večer před spaním pohádky" – Dopisy Malých žen“ — Gabrielle Donnelly,
přece jen bych řekla, že je to spíš život seniora-penzisty. Děti musejí dělat to, co
jim řeknou dospělí, musejí „snášet“ různé povely a příkazy (ukliď si to, narovnej se, nesměj se tak hloupě, buď potichu, netřískej těmi dveřmi ap.)
Penzista má lážo, plážo. Ráno se probudí a pod polštářem má svůj denní příděl důchodu (třeba pětistovku), může si dělat co chce, může jít kam chce (pokud ho ovšem nekomanduje manžel/ka), věnovat se svým koníčkům a tomu, co ho zajímá a baví. 🙂

Dětství ne. I když ho může mít někdo šťastné, ještě si ho neumí pořádně vychutnat. Vrcholem života je odchod do důchodu, pokud ještě tělo jakž takž funguje. Teprve až nasbíráš značné množství průserů, pak si pohodičky teprve vážíš a můžeš leccos vyprávět právě vnoučátkům, těm bezelstným blbečkům. Někdy jsou ale tak pravdivé a přímočaré, že zaženou do kouta i mně, starého matadora s prdelí ošlehanou větry.

Vrchol života je mládí s invalidním důchodem 3. stupně, pokud zdraví ještě není tolik poškozeno a daný invalida se může věnovat svým koníčkům a rodině.

Chápu, že se ti to tak může jevit, ale neboj nic. Není vyloučeno, že nakonec i ty najdeš nějakou dostatečně opilou a povolnou k tomu, abys mohl mít hrdě „zářez“! ;) :D :D

Pokud takto přistupujeme k životu, je to špatné. Měli bychom žít naplno pořád, ale je třeba to chápat správně. Život je cesta, která nikdy nekončí, pokud nemyslíme smrt. V životě jsou výstupy a pády, ale i ty pády jsou pro nás důležité, protože získáváme zkušenosti. Pokud si někdo říká, až budu mít rodinu, dobrou práci, auto, důchod, budu spokojený a šťastný. Ale k tomu všemu nepotřebuji mít vnější věci. Někde jsem četl, že polovinu života nám kazí dospělí a polovinu děti. Zase mít a nemít rodinu o všem by se dalo polemizovat.
člověk je utvářen svou rodinou a prostředím a obvykle pokračuje v tom, co vidí v rodině, okolí, ale přitom se pořád učí a získává zkušenosti. Takže se klidně může stát, že člověk, který dosáhl maxima v tom co dělá, nakonec zjistí, že mu mnoho uteklo mezi prsty.
Dětství – upřímný dětský smích, nevinné oči, opravdový pláč, skutečně prožívané emoce, to nelze předstírat, ale zkuste se chovat jako dítě někde na veřejnosti, začněte se smát, šlapejte do kaluží, a spíše vás budou považovat za blázna, než to, že se k vám někdo přidá.