Nemáme-li svobodnou vůli, neměli bychom odpouštět lidem i jejich nejhorší poklesky?

Otázka je srozumitelná, nicméně to neznamená, že je validní. Zkus zformulovat dotaz tak, aby byl logicky kozistentní. Pochop, že pokud nemáme svobodnou vůli (vše je předurčené), tak nemáme ani možnost výběru ne/odpouštět, protože i to JE PŘEDURČENÉ. 😉
Či jinak.
Co vlastně reprezentuje tebe? Ruce? Nohy? Oči? NEBO mozek?
Co je nenahratitelné pro tvoji osobnost? Když ti uříznou ruce i nohy, dají umělé srdce, napojí na umělé plíce (s odstraněním původních) a radikálně ti zkrátí zažívací trakt, tak přijdeš o dost více, než polovinu organismu. Tedy „už to nebudeš TY“? Nebo budeš? 😉 😁

MOZEK jsi TY, všechno „ostatní“ je jen nezbytné příslušenství k jeho přežití. Nemůžeš tedy „oddělit sebe“ od mozku a brát ho jako jinou entitu, která „ovládá tebe“. 🙂

Tím, že kladeš nevalidní dotazy pak přirozeně vznikají PARADOXY či „záhady“ tohoto typu. A to je zcela zbytečné, protože logicky konzistentní paradoxy existují i tak. Například Burali-Fortiho paradox https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Burali-Fortiho_paradox . Tož asi tak. 🙂

Odpouštět umí, jen člověk se svobodnou vůlí, dobrovolně.
Pokud se chová jako stroj, tvrdohlavě, mstivě, nijak si nepomůže. naopak.
Živit v sobě pocity křivdy, utrpení, ale i vin, je nebezpečné. Sžíráním si člověk vykoleduje jen zdravotní problémy, nemoci.
Jinak si myslím, že toto téma si nezasluhuje zvláštní pozornosti.
Odpouštět je přirozené a lidské. Žádná slabost to není.

Tak se oprosťuj a dej s tím pokoj. Vůli má každý takovou, jakou si vypěstuje.

Upravil/a: elkon

Člověk má svobodnou vůli. Morální zábrany nám brání, abychom se chovali špatně. Máme ale tu možnost je porušit. Tím se lišíme od zvířat.

Toto je velmi hluboká a filozofická otázka a jak náš vztah k odpouštění, tak naše chápání svobodné vůle mohou být ovlivněny mnoha faktory, včetně našich vlastních věření, kulturního prostředí, životních zkušeností a osobních hodnot.

Teorie o nepřítomnosti svobodné vůle často vychází z neurovědy a psychologie, které ukazují, že naše chování je výsledkem složitého průběhu biologických a environmentálních vlivů. V mladších letech jsou naše myšlenky a chování ovlivněny rodiči a výchovou, v pozdějším věku se k tomu přidává i sociální tlak, životní zkušenosti a mnoho dalších faktorů. To všechno přispívá k určitým vzorcům myšlení a chování, které mohou být velmi těžké, ne-li nemožné, změnit.

Odpouštění v této perspektivě může být považováno za součást procesu, který nám pomáhá přijmout to, co se stalo, a pomocí kterého můžeme dál žít svůj život bez hořkosti nebo zloby. To neznamená, že se máme stát apatickými či lhostejnými k tomu, co se nám stane, ale může to znamenat, že se máme snažit porozumět motivacím a okolnostem, které k těmto jednáním vedly.

Co se týče trestu, aplikace trestu za zločinné činy v rámci justičního systému má mnoho funkcí. Jednou z nich může být stanovení norem a standardů pro společenské chování a poskytnutí odstrašujících příkladů těm, kteří by je mohli porušit. Jiná funkce může spočívat v reedukaci a rehabilitaci pachatelů.

Váš pohled na svůj vlastní útok a vaše schopnost odpustit je výjimečná a může být velmi inspirující pro ostatní. Nicméně, je důležité si uvědomit, že nemusí platit pro každého. Každý z nás má vlastní způsob, jak se vypořádat se svými zraněními a traumaty, a to, co funguje pro jednu osobu, nemusí nutně fungovat pro druhou. Důležité je respektovat právo každého člověka na jeho vlastní cestu k zahojení.