Nedávno jsem viděla starý český film Tichá bolest. Tak mě napadlo, jestli to opravdu tak bývalo, nebo

Film Tichá bolest je velmi působivý a velmi „civilně“ zpracovaný. Myslím, tím že rozhodně nenadsazuje. Neměli jsme v rodině úmrtí kvůli rozsudku z 50. let, ale měli jsme případ, kdy se můj strýc, doktor přírodních věd a evropsky uznávaný odborník na čočky a dioptrická skla, musel jako bývalý předseda Klubu angažovaných nestranníků rozvést se svou ženou z oficiálních důvodů – rozdílné politické názory na příjezd sovětských vojsk. Jeho žena musela před soudem výslovně uvést, že s ním dál nemůže žít z důvodů takto rozdílných politických názorů. Veřejné prohlášení. Tečka. Sám skončil jako vyhozený vědec v jedné hrozné slévárně s denně popálenýma nohama od ocelových a železných jisker. Nikdy se z toho nevzpamatoval a zemřel nakonec sám u své matky, která se o něj starala až do svých 94 let. A to všechno jen proto, aby jeho rozvedená žena dostala jejich děti na vysokou školu. Podařilo se jí to alespoň u dvou ze tří dětí, které spolu měli. Ale strýc byl naprosto vyřízený člověk, jeho žena pak po zbytek života musela dělat kariéru ve školství, aby děti dostaly dobré vzdělání. Nikdy jsem se nedozvěděla, kolik se pro to naplakala, protože pro okolní slušné lidi, přeci byla partajnice. To jsou osudy, že. A takoví lidí nechodí a neprosí o rehabilitace. Ačkoliv jim to zničilo celý zbytek života.