Naletěli jste někdy na nějakou léčku?

Ano, v listopadu 1989, kdy Havel a spol. nastražili léčku a já na ni bláhově naletěl.

Nevím, jestli se to dá považovat za léčku, ale kdysi jsem koupil „prdící polštářky“, které se měly nastražit na židli a po dosednutí návštěvy měly vydat onen zvuk. Neprděly.

Hele, tohle zná asi každý chlap. Večer sbalená fantastická šamačná šťabajzna (tím více úžasná, čím více promile – přímá úměra!) tě po ránu, když se vedle ní probudíš donutí k až tragické meditaci o tom, že bys „to pití měl omezit“! ;) :D :D

Jinak MNOHOKRÁT jsem naletěl, ani to nepočítám. Dokonce to občas (až přestanu pěnit) už beru s nadhledem ve stylu „no, alespoň mám ponaučení pro příště“. Venkoncem je to zákonité – když rozdáváš, musíš i občas něco schytat. ;) :D :D

Kepler>>> Neke, TAKÉ je doma mám a perfektně FUNGUJÍ! To mě vede k URČITÉMU zamyšlení… ;) :D :D

Ne, vždy je třeba jednat uváženě. Kdo střílí od boku, často si namele (naběhne).

Víckrát. Třeba v mládí pojišťovacímu agentovi. Až s věkem mi došlo, že oni mají slizounství v popisu práce: zajímat se o osobní věci a detaily klienta, naoko se s tím identifikovat, zatajit praktické nevýhodné stránky pojištění a zdůraznit jen ty výhodné,… Tím ovšem neodsuzuji princip pojišťovnictví, jenom praxi.