To, že jsme sami, můžeme celkem spolehlivě vyloučit. Ale vzdálenosti mezi civilizacemi a další překážky k vzájemnému kontaktu jsou tak obrovské, že to znamená jako bychom skutečně byli sami. Smutný z toho nejsem, spíš jsem rád že to tak je. Mohlo by to taky znamenat konec naší civilizace, nebo alespoň pořádný kulturní šok. Ale nikdy neříkejme nikdy.

Upravil/a: Kepler

I kdyby v celém vesmíru byl život pouze na Zemi, tak je ho více, než jenom u bezvýznamného člověka. Mně je jedno, jestli je a nebo není někde jinde život, když tady je ho dost. Měli bychom nejdříve poznat místo, kde žijeme, než se někam vydáme. Moře je méně prozkoumané, než celý vesmír. Snažíme se hledat planety na které bychom utekli, až by byla Země bez zdojů a přelidněná. A k čemu? Aby to začalo znova?! Nejdříve je potřeba více poznat Zemi, pochopit ji a hlavně pochopit sami sebe a najít tu správnou cestu.
P.S. Člověk není bezvýznamný a i lidé zde mají své místo. Bohužel ačkoliv patříme více k zvířatům chováme se jako lidi. Ne, člověk není bezvýznamný, člověk je nepochopitelný a nepochopený.
Jo a ve vesmíru je život. Já třeba nějak nevěřím na humanoidní mimozemšťany, ale takové třeba i primitivní tvorové jako jsou bakterie, ty tam určitě jsou. Vždyť i na Marsu byla zjištěna voda.

Upravil/a: Medulka.013

Všechno je možné, Byli jsme zvyklí na jediný správný názor, spojený s utajováním skutečnosti. Dnes je tolik názorů, že nevíme, který je ten pravý.

Nějak mimozemšťany neřeším, smutno mi z toho není.. Nechávám to koňovi, ten má přece větší hlavu i kopyta.

Někdy ale dávám za pravdu tomuto aforismu.

„Ze setkání s mimozemšťany mám strach. Obávám se, aby neměli naše charaktery:.“ Jan Sobotka
.----
Víte, do jakého stavu přivádějí mimozemšťané ženy? Do beztížného…

Upravil/a: annas

Myslím že nejsme sami ale skutečnosti jsou utajované nebo zkreslené kvůli tomu že lidi nejsou připraveni na jiné mnohem vyspělejší civilizace.Ale kdo ví…?

Jak píše Kelpler – nejde ani o to, jestli jsme opravdu sami jako spíše o to, jestli je pro nás nějaká další civilizace vůbec dosažitelná. Ne dnes nebo za tisíc let, ale jestli je to vůbec možné. Použiji teď zjednodušenou analogii, aby se dala udělat představa o vesmírných vzdálenostech: Představte si naší galaxii jako fotbalové hřiště, pokud budeme uvažovat náš solární systém jako střed hřiště (ve skutečnosti ve středu galaxie nejsme), bude nejbližší hvězda sotva pár centimetrů od tohoto středu. Pokud bychom se pohybovali největší rychlostí, jakou kdy dosáhl člověkem vyrobený předmět, tak tam poletíme řádově desítky tisíc let. Veškeré hvězdy, které jsou vidět na noční obloze jsou přibližně ve vzdálenosti středového kruhu hřiště. O tom, že bychom navštívili sousední galaxie si vůbec nemusíme dělat naděje, navíc vzhledem k rozpínajícímu se vesmíru… to jsou fotbalové hřiště v jiných okresech, možná státech…