Najde se v umírání nějaká vznešenost?

Vysvobození z utrpení, z bolesti, omrzení života (pokud člověk trpí fyzickými či psychickými bolestmi, tak je pro něj smrt jistou formou úlevy a vysvobození).

Potomci jsou naše já, naše zosobnění a naše genetické dědictví (asi to jediné skutečné-živé, co po člověku zůstane).

Např. v dobách, kdy na světě bylo jen pár tisíc jedinců nebo dokonce jen stovek a jeden z nich se „činil,“ aby nedošlo k vymření lidského rodu + ještě rozmnožení jeho potomků s potomky ostatních, znamená, že všichni lidé, co jsou dnes na světě mají třeba jediného společného předka (a tedy jsou JÍM).
Říká se, že dnes je každý 4. Asiat potomkem Čingischána (takže jsou všichni jím = mají jeho genetickou stopu). Teď si vem, že to není ještě ani 800 let od jeho smrti a má tolik potomků. Když si to spočítáš, zjistíš, že on sám po sobě nechal tady na Zemi velké dědictví v podobě přímých potomků (jeho vlastních synů a dcer).

Smrt je potřebná, i když na ní většina lidí nadává a vždy nadávala. Narození, život, smrt, vše je to koloběh.
Kdyby lidé neumírali, nebyl by život.

Díky smrti si lidé uvědomují důležitost života (což ji činí stejně důležitou) a jeho krátkosti = vše je krásnější díky dočasnosti, každý prožitý moment (ani nevíš, kdy příjde ten poslední).

Každého jednou čeká Smrt, proto si i mnoho lidí pokládá otázku k čemu to všechno, celý ten život (studium, práce, přátelé,..), když každéhostejně čeká to, co ostatní – nevyhnutelné a beznadějné. Ale možná právě, že to není beznaděj, ale naděje, co nás pohání vpřed a nutí nás život prožívat.

Co se děje po smrti? to je snad asi ta nejčastější otázka nebo alespoň jedna z nejčastějších, kterou si lidstvo klade už od svého počátku, kdy se mu vyvinulu myšlení. Je nějaký život po životě, reinkarnace, lidksý duch, který po Smrti odejde někam na věčnost?
V Řecké mytologii je bohem smrti Thanatos a jistě není náhodou, že jeho bratr je bůh spánku Hypnos… možná je smrt jen usínání a nic po ní už není.

„Možná že je smrt životem, a na onom světě považují život za smrt. Kdo ví?“
— Euripidés
nebo v jiné verzi:
„Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem!“

Se smrtí se potkává každý člověk už od malička, každému někoho vzala a nakonec vezme i jej samotného. Je to součást každodenního dění.
Smrt je ke všem spravedlivá, nikoho si nevybírá a nikdy nejde nevhod (i když se to tak může zdát).

Smrt je život.

Kdo poznal lásku, je připravenej umřít a I PŘI TOMHLE AKTU se bude cítit vznešeně. Jinak to snad ani nejde. Horší ale bude, pokud láska, kterou poznal, umřela již dříve. Pak to může bejt hodně bolestivý a moc vznešenosti V TOM tudíž nebude. Ale co, všechno nakonec nějak dopadne a stejně- NOBODY CARE!

Jistě, záleží jen na tom, jak se kdo na smrt dívá a ak ji hodnotí.

S umíráním se člověk setkává zpravidla,. když odchází někdo jeho blízký. Mnozí lidé se víc bojí umírání než smrti.

Řekla bych, že umírání není vznešené, zvláště když člověk odchází v bolestech a trpí.

Při umírání člověk ztrácí své bytí, protože často neplatí Descartovo Myslím tedy jsem. Stává se bezmocným a "nevědoucím"jako malé dítě.

Spíš bych řekla, že smrt je vznešená, přináší úlevu, zbavuje dotyčného všech bolestí … Jde o něco neodvratitelného stejně, jako když se člověk narodí, i když smrt místo radosti přináší smutek. Navíc často se lidé smrti bojí.

Něco z antiky : „Pod vlivem stoiků byla myšlenka zemřít dobře nejvyšším dobrem: „Dobrá smrt propůjčuje vznešenost celému životu,“ řekl Epiktétos … “

https://www.go­ogle.cz/search?hl=cs&biw­=1112&bih=868&tbm=bks&e­i=3QYrXZ-YKIGQmwWiuJWgBg&q=vzne%­C5%A1en%C3%A1+smrt&oq=vz­ne%C5%A1en%C3%A1+smrt&gs­_l=psy-ab.12...0.0.0­.30572.0.0.0.0­.0.0.0.0..0.0­....0...1c..64­.psy-ab..0.0.0....0­.dToXLwI4vaE

Upravil/a: annas