Na co jste se jako malí styděli zeptat?

Nic takového nebylo. Jak známo, dotazy dětí jsou zcela bezelstné a zajímá je všechno. Stud je vynález dospělých.

Celkem dost věcí. Byl jsem stydlín. A nikdy jsem se s nikým nebavil úplně o všem. Ani s rodiči a s otcem už vůbec ne.
Neptal jsem se na ty věci, u kterých jsem si myslel, že bych pak vypadal hloupě nebo trapně, kdybych se byl zeptal. Naučily mě to ještě dřívější zkušenosti, kdy se ostatní smějí takové té děcké naivitě a těm dečkým otázkám (takový ten nevinný smích, který ve skutečnosti není myšlen zle a nemá špatný úmysl). Ovšem já jsem si ten smích uvědomoval – jako i to, co ho vyvolává. A mě to nebavilo.
Taktéž jsem nepochopil, proč se rodiče s někým baví před svými dětmi právě o svých dětech – jako by tam nebyly. Ten můj zase provedl tamto, ten můj dělá tohle, je takový, tenkrát řekl,.. atd… Jakoby si mysleli, že tam snad skutečně ty děti nejsou přítomny, neposlouchají a nic si neuvědomují. Já si třeba stále pamatuji, že mi to vadilo. Možná některým dětem ne a možná někteří skutečně neposlouchají o čem se dospělí baví, ale některé určitě ano. Zvlášť když se mluví přímo o nich.
Neptal jsem se rozhodně na všechno, co mě zajímalo, protože jsem nechtěl být jen tím naivním nástrojem k jejich pobavení.
Já už od mala moc přemýšlel, představoval si, uvědomoval si a málo mluvil. Ovšem spíš vina rodičů a okolí. Ale nemůžu říct, že by mi to vadilo. Vlastně jsem za to spíš rád.

Upravil/a: NoFear

Já se stydím odepsat na tvoji otázku.