Myslíte, že díky vymoženostem doby mají lidé k sobě blíž? Ale není jejich přítelem stres – spěchám, letím, zavolám?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Vďaka moderným technológiám majú ľudia vzdialení od seba bližšie, ale súčasne strácajú zdravý kontakt s ľuďmi v blízkosti „na dosah ruky“. Všimnite si ako v skupine mladých je každý v strehu s mobilom v ruke, v ich debatách zoči voči počuť, v prestávkach medzi klikaním na mobil, slová prepletané počítačovými výrazmi, o virtuálnom živote na sociálnych sieťach ale o skutočnom fyzickom a citovom živote nepočuť temer ani slovka.
1 – je treba, aby si človek hľadal cestu k druhému človeku? Nie, stačí
otvoriť oči a pozrieť sa na živého človeka, otvoriť uši a vypočuť si živého človeka, nie sprostredovane cez elektroniku…
2 – Ano, Paulo Coelho má pravdu

Myslím, že díky moderním vymoženostem je to spíše naopak. Myslím, že teď je podstatně obtížnější najít cestu k druhému a vůbec seznamovat se a potkávat lidi. Svědčí o tom třeba i spousta dotazů zde. Lidé mají problém se s někým seznámit. Nebýt seznamek a sociálních sítí, tak spousta lidí nenajde ani partnera. Je to vidět všude kolem sebe. Jezdím málo hromadnou dopravou, ale občas se tomu člověk nevyhne. Lidé se v autobuse, ve vlaku spolu nebaví jak to bývalo dříve. Všichni čumí do tabletů, telefonů, hlavu sehnutou a jen palec je v pohybu. Nevidí ani lidi kolem sebe. Podobné to je třeba v čekárně u lékaře, před začátkem divadelního představení, na úřadech a dost často i na ulici..
Z toho zákonitě musí pramenit i ten stres, tak je u spousty lidí stále přítomný.
2. je to samozřejmě pravdivé.

Ano, díky moderním vymoženostem k sobě lidé mají (mohou mít) blíž.

Ovšem ne každý to tak vnímá. Někdo doslova „zabije“ hodiny
času počítačovými hrami. Někteří dokonce sociálními sítěmi, aniž
by si uvědomovali, že na druhé straně nesedí počítač, ale člověk.

Já dnešní vymoženosti vnímám jako usnadnění kontaktu lidem
s nižší pohyblivostí, zrychlení výměny zpráv, … …

I různé sociální sítě mají svá plus → jejich uživatelé
mají možnost se seznámit s lidmi, které by v reálném
životě těžko potkali, např. kvůli vzdálenosti.

Moderní vymoženosti mohou jedněm „krást čas“, který
by mohli trávit s lidmi, jiným naopak zprostředkují kontakty,
které by jinak neměli možnost navázat.

Záleží na každém z nás, který přístup zvolíme.

(1)
Souhlasím částečně. Člověk, který se zajímá o lidi,
nemusí hledat cesty k druhým lidem. Druzí lidé i cesty
si jej nacházejí sami/samy.

(2)
Opět částečně (ale to by bylo na delší rozbor.)

___

PS:
I tady na Odpovědích jsem potkala pár lidí, s nimiž
se ráda (zatím? jen) „virtuálně“ setkávám.

Pěkná otázka…

Kdo čumí do mobilu když se mnou mluví, pošlu ho do pérdele. A tak to je s mým bráchou. Nikomu nebudu dávat školení. Nepochopí. V pracovním stresu jsou lidé, (pro někoho pouhý dobytek) – jako já, jako ovce a semknou se. To je vše co dokáží. Slova písně Čau kámo kam jdeš z 80 let jsou platné.

Mně osobně přijde paradoxně, že dřív k sobě měli lidé blíž, i když rychlost cestování zdaleka tak vzdálenosti nezkracovala jako dnes. Kdo je otrokem své práce a blahobytu, nemá na lidi čas.

Myslím, že je to právě naopak. Čím víc spolu lidé komunikovat mohou, tím míň jim na obsahu a formě té komunikace záleží. Z toho plyne, že i přes obrovský objem komunikace chybí empatie, vnímání, schopnost správně formulovat, šetřit komunikací a tím zvyšovat její hodnotu, chybí sdělování podstatného na úkor sdělování absolutně všeho, to podstatné se v tom pak utápí. I forma je důležitá. Dnes se opomíjí barvitost jazyka, zaměňování slov s tím že „dyk je to přeci jedno“, nebo „to je přeci totéž“.. to že ta slova dokonce v různých spojeních mohou mít různou „barvu“.. na to se dnes kašle.. hlavně, že takových saček můžu vykřičet tak strašně moc… Hledí se na množstí na úkor kvality. Sou visí s tím drmolení, nesprávná výslovnost, používání zkratek i v mluvené řeči, mnohokráte nepřirozené používání amerikanismů. Pak najednou takový uspěchaný mluvčí zjistí, že mluví rychleji, než myslí a vznikají věci „jakoby“…

Upravil/a: Edison