Ano, to Ti mohu vysvětlit. Bude to obsáhlejší, ale závěr bude až banálně prostý.
Ale abych mohl na otázku odpovědět, musím udělat krátký exkurs do historie křesťanské morální theologie (sexuální).
Kdo četl pozorně Novum Testamentum, i Tanach, tomu dozajista neuniklo, že ani evangelia, ani Mojšeho zákon, explicite nezakazují kuběnát, nijak se nezmiňují o antikoncepci (přičemž minimálně jednu znali lidé i v těch dobách – vytáhnout kládu z veselé dírky), ba dokonce ani o sebeukájení, byť Novum Testamentum je psána helénsky, a helénský jazyk má pro tento, v helénském prostředí naprosto běžný „zvyk“, přesné označení.
To ale není příliš podstatné. Podstatné je, že křesťanskou morální theologii konstituuje jak samotné písmo, tak tradice. A podle křesťanské tradice je zakázán předmanželský pohlavní styk, mimomanželský pohlavní styk i jakákoli forma sebeukájení.
Dokládají to, třeba, pravidla svatého Basila Velikého, která za všecky tyto hříchy vypočítávají pokání trvající desítky let. A pravidla svatého Basila Velikého jsou doložena do 4. století.
Křesťanská dogmatika (východní i západní) neumožňuje svěcené osobě přijmout svátost manželství. Jinými slovy, diakon, kněz a biskup se nesmí oženit. Diakon a kněz (a ve východní tradici i biskup) však mohou být ženatí. Není to nic schisoidního: ráno biskup laika oddá, v poledne postřihne na diakona, večer rukopoloží na kněze. Pak půjde novopečený pop s manželkou spát. Ráno manželku trefí šlak, a proto bude kněz nadosmrti vdovec – svěcená osoba se nesmí oženit.
Až do velkého rozkolu (1054) bylo naprosto obvyklé, ba i doporučované, manželství kněží i na západě. Pokud nebyl kněz zároveň řádovým bratrem, byl vždy ženat. Západ si ale, alespoň co je známo, vždy zachoval celibátní biskupy. Až kolem 12. století se stává manželství kněží zakázané, a postupně pomalu, ale jistě, mizí.
Ale pořád platí, i v katholické církvi římského rithu, že dogmaticky svěcení ženatých kněží možné je, je to jen věcí ius canonici a patrimoniální správy, tj., došlo-li by ke změně kanonického práva a souhlasil-li by s tím biskup, svěcení ženatých kněží by bylo zítra možné.
Středověký a ranně novověký farář (tj. kněz, který je zároveň administrátorem farnosti) byl samostatným lenním pánem, protože k faře náleželo léno (bez toho by se farář neuživil) a poddaní, a později nevolníci, měli robotní povinnost na farním lénu. Farní správa tak byla duchovní patrimoniální správou vedle světské patrimoniální správy. Farnosti byly, na tu dobu, veliké, třeba u nás byla farnost rožnovská, pod kterou spadaly obce Horní Bečva, Prostřední Bečva, Dolní Bečva, Rožnov, Hutisko, Solanec, Zubří, Střítež nad Bečvou, Vitče, Horní Paseky, Dolní Paseky a kus dnešních Velkých Karlovic. V každé obci byla v neděli mše pouze na velké svátky, a jinak několikrát do roka, a toto změnil až Josef II. Takže, aby tu svou správu administrátor farnosti zvládal spravovat, rozhodně mu musel někdo vařit, prát etc. etc.
Takže, protože nemohl být ženat, potřeboval někoho, kdo tyto práce obstará: farní kuchařku. No, ano, ale protože nebyl ženat, no tak je asi jasné, jak to často končilo, že? Ano, farními parchanty.
Ona křesťanská sexuální morálka nefungovala nikdy a nikde. V žádné obci na světě, žádný rok. Nikdy, ani v žádném klášteře: je nepřirozená. Ono se s tím ani moc nepočítalo. A jak se to řešilo? Moc neřešilo.
Byl v Království Českém, mezi Rudolfem II. a Verneuerte Landesordnung, farář kujebák: v každé farnosti to bylo podle stejného mustru: mladá, starší, hezká, ošklivá farní kuchařka se před ním neměla kam schovat. Ony všecky svorně dosvědčovaly, že je naháněl, když mu nebyly po vůli, dostaly vejprask, nebo mu prostě byly „po vůli“, i když nechtěly. Několikrát z toho povstal potomek, a několikrát z toho bylo pozdvižení, že nevolníci na něj šli s cepy a vidlemi. Tak se přeložil. Až jednu farskou kuchařku zmrzačil, musel jíti v klášter.
Pak se to řešilo nařízením, že farní kuchařka musí být „ctná panna“ starší 40 let. Jenže ani tehdy nevypadala každá „ctná panna“ po čtyřicítce jak před smrtí, a pokud byl do toho ještě farář kujebák, tak mu to bylo stejně Wurst, i když vybrali „ctnou pannu“ rypáka nevídaného. Není to až taková výjimka ani dneska, dneska je to pouze upozaděno tím, že asi minimálně stejné množství farářů raději obdělává hošíčky, tak o tom se, přirozeně, více mluví. Dnes nejde ani tak o farní kuchařky, jako o holky ze scholy, varhanice, atp. A taky se to řeší jednodušeji: v lepším případě dá farář biskupovi na vědomí, že se bude ženit, no a požádá o dispens od celibátu a kněžských povinností. A biskup dá takové žádosti místo vždy. V horším případě prostě v neděli farář odslouží mši, a v pondělí už ho není.
Takže, proto. Protože naši předci neviděli primární problém v kujebáckých farářích, ale v „necudných pannách“ – i ta zmrzačená obdržela nějaký vejprask metlou, nebo něco podobného, že svedla důstojného pána! Tak proto se mění farské kuchařky po smrti v čertovy kobyly!
https://www.pp-eparchie.cz/pravidla-sv-basila-velikeho/
0 Nominace Nahlásit |
Zkuste si pročíst článek, který najdete na netu.
Pohlavní život církevní
https://zlatyfond.sme.sk/dielo/5037/KostkaNeumann_Dejiny-lasky-3/5
Neříká se, když do pekla, tak na pěkném koni, respektive kobyle Takže kuchařky dovedly duchovní do pekla, jak tvrdí úsloví. Třeba anděla, který zhřešil poslal Bůh do pekla a stal se čertem.
Upravil/a: annas
0 Nominace Nahlásit |
U otázky nebylo diskutováno.
Nový příspěvekannas | 5913 | |
Drap | 4655 | |
led | 3008 | |
Kepler | 2836 | |
marci1 | 2243 | |
zjentek | 1665 | |
ivzez | 1445 | |
aliendrone | 1431 | |
quentos | 1425 | |
elkon | 1342 |
Divadlo |
Etiketa |
Kulturní akce |
Literatura |
Náboženství |
Ostatní kultura a společnost |
Historie |