Měly by mít i vtipy nějakou hranici slušnosti a etiky, kam lze až dojít a nebo je v nich opravdu všechno dovolené?

Hranicemi jsou morální zábrany jednotlivce

Záleží na tom,komu vtip vyprávíš.Jiný vtip asi řekneš kolegům v kanceláři nébo šéfovi,jiný budeš vyprávět kamarádům v hospodě.

Nejhodnotnější formou vtipu je, když si dokážete dělat legraci sám ze sebe. Přijatelné je též, když si děláme legraci z někoho „mocného“ nebo z nějakého společenského nešvaru. Horší je to, když někdo zesměšňuje například zdravotní hendikep nebo nějaké utrpení („fóry“ o koncentrácích). Asi takhle: Když si vojáci dělaj legraci z důstojníků, může to být sranda. Ale když důstojníci zesměšňují podřízené, je to zbabělé.

Jak píše Questman, vůči druhým nepřekračuji hranice.
To neplatí ke mě.
V NsP mi řekla sestra, že se musím plazit 10m po zemi. Nezná mne a tak jsem zalehl a plazil se. Jiná sestra mi pak řekla, jak jsem ji tímto dostal. Ona si občas dělá srandu z druhých, ale teď si naběhla, jelikož netušila, že jsem recesista a provedu to.

Samotná hranice zde neexistuje a je to svým spůsobem dobře, neboť vtip jako takový by měl upozorňovat na nešvary společnosti kolem nás.
Na druhou stranu si můžete udělat názor na propagátora vtipů podle charakteru, který publikuje, neboť si myslím, že ani jeho povaha nebude příliš vzdálena pointě vtipu, zda někdy vůbec nějaký má.