Máte taky slabost pro motorky?

Ne nemám, i když jsem několik motorek v průběhu let vlastnil.

Možná je to zážitek, ale já jsem viděl tolik havárií a některé zlé, že bych si na motorku nesednul.

Už ne, za mlada jsem na motorkách jezdil dost. I když jsem jezdil rychle, mojí vinou jsem nikdy neboural, ale tenkrát jsme ještě jako motorkáři dodržovali předpisy. Jednu nehodu jsem ale měl. Na místě, které jsem znal jako „své boty“, jsem při odbočování z asfaltu na kostky najel do rozlité nafty. A jak byla motorka v náklonu, tak mi to „ustřelilo“ a já jsem letěl po zádech více než patnáct metrů po těch kostkách. Naštěstí to odnesla jen motorka (kterou jsem později opravil), hodinky na ruce a džíny. No a na noze, na nártu jsem měl asi rok spáleninu od toho jak jsem se šoupal po těch kostkách a na noze mi ležela ta motorka. Takže i tak může člověk přijít k úhoně na motorce.

Slabost pro motorky mě opustila po zjištění, že deformační zóny jsou v tomto případě součástí mého těla.

Bývávalo, krátkodobě. Ale jen když mi bylo „náct“.
Takže dnes pro motorky slabost nemám, spíš mě serou. Ale moc nedržkuji, protože CO bychom si počali BEZ dárců mladých a relativně zdravých orgánů? Prostě nutné zlo, no. 😉 😁 😁

V mládí ano. Dokonce jsem si i stavěl terénní motorky. Do doby, než jsem dospěl k názoru, že ryzika s tím spojená nestojí za to „opojení“ a současně pochopil, že mám i zodpovědnost ke své, tehdy založené rodině. Pokud se někdo věnuje jakémukoliv „adrenalinovému“ sportu, nebo koníčku, vždy je to na úkor jeho okolí a jeho blízkých, kterým mu na něm záleží. A pokud dojde k neštěstí, mnohdy je to mnohem horší pro tyto, než pro něj, pokud nepřežije. Toť, bohužel, i vlastní zkušenosti z naší rodiny.