Máte rádi poutě?

U nás přímo v obci pořádáme pouť mi hasiči.Máme k dispozici od jednoho spolku houpačky(3Kč) a starý řetízák(5Kč).S hol­kama napečeme koláče ve školní jídelně,namotáme růže(hrůza),máme kolo štěstí,děti skáčí v pytlích,přetahují se lanem,stříkají z hadic,závodí kdo se rychleji oblékne do hasičského a policejního kompletu a večer vše končí zábavou.Jediný stánek je se zbožím od postižených dětí z Rváčova-peníze jdou všechny jim.nevím jestli je to něco vyjímečného.V o­kolních vesnicích jsou poutě obdobné.Jinak dvakrát ročně jedeme kvůli příbuzným i na velkou pouť,ale projdeme to rychle a naše holka se vždy sveze jen na ponících a s tátou v autech.Jinak na objíždění poutí máme dědečka:-)

Ano, já moc a už se těším. U nás bývají koncem srpna a v září. Nikdy neodolám cukrové vatě a nějakým pendrekům na stánku. Přítel mi většinou kupuje perníkové srdce.

ano unás je každý rok v květnu,já tam chodím jen kvůli svým dětem ale mám to ráda i když bych na kolotoč asi už nevlezla

na pouti jsem byla naposledy jako decko,s babickou jsme jezdivali do Halenkova,do Hověziho,na Hostyn,do Velkych Karlovic.vzdycky se mi tam libilo.Deda s nama jezdil na autodromu,na labutich…Ani nevim jestli se tam ty poute jeste poradaji…hodne dlouho jsem se tim smerem nedostala.

ani ne, je tam moc rámusu, stánky s předraženým oblečením, jdu tam jen kvůli vnukům a na cukrovou vatu

nemusím to, podle mne jsou lepší zážitky než jít na pouť. měla jsem to ráda jako malá a teď chodíme kvůli denisce, ta je z toho hotová, chce na dešníkáče ( labutě ), jezdit na šonovi a v mašince…
navíc se mi od určité doby na kolotočích dělá hodně blbě…

Pouťe nemusím ale s vnoučaty chodím ráda,vždy si to užijem.Je to nářez na peněženku ale hlavní je spokojenost dětí.Nakoupíme spoustu hloupostí které nepotřebují ale patří to k pouti.

Jé, já Vám musím vyprávět, jak jsme byly s dcerou na Matějské pouti v Praze.
Nejdřív jsme šly na tu starou velkou horskou dráhu, co tam je celý rok, protože je jen za 30 Kč a je skvělá. Tam nám dali slevové poukázky na „deštníčky“, takový ten kolotoč, co se pohybuje dokola a ještě nahoru a dolů, tyhle točidla moc nemusím, ale bylo to jen za 15 Kč, tak „nekup to“. Udělalo se mi na tom tak zle, že jsem pak chodila po pouti a hledala už jen nějakou klidnější zábavu. Na různé centrifugy jsem se nemohla ani podívat. Dcera byla na pár atrakcích sama. Pak jsem uviděla něco, přišlo mi to jako strašidelný hrad nebo tak něco, prostě muselo se vejít dovnitř. Bolela mě dost hlava, tak jsem moc nebyla schopná uvažovat. Ptám se u kasy, co to je, oni mi nerozuměli, byla to holandská atrakce. Jen na mě ukazovali, kolik chci teda lístků, no tak dva, ať nezdržuju. Vešli jsme dovnitř /sami, na pouti bylo málo lidí/ a šly docela dlouhou chodbou, já celou dobu čekala, že na mě něco vybafne, ale nic, vešly jsme do velikýho hangáru, uvnitř stálo něco jako centrifuga. Fakt jsem si v duchu řekla :„A do pr..“.Dcera začala sice trochu kňourat, ale já si představila, jak se jak blbec dohaduju u kasy, že jsem si to rozmyslela a chci zpátky 120 Kč. No, musely jsme na to. Posadili nás tam, proti nám figuríny dvou chcíplejch mimozemšťanů, ukurtovali, vživotě jsem před tím neměla na sobě takový ty pevný úchyty přes ramena, nebylo potřeba. No nemusim nikomu říkat, jak mě to dorazilo. Nezvracela jsem, ale bylo mi pak šoufl až do večera. Dceři nic nebylo, ta byla spokojená.
Tak to byl můj nejsilnější zážitek z pouti.

Nijak zvlášt je ráda nemám. Možná tak tu cukrovou vatu. U nás pout ale přijíždí když tu máme takovou akci ( jmenuje se jede jede mašinka aneb dětská pout v Pečkách ) a na tu se vždy moc těším, protože je tu podio a koncerty, sejdou se rodiny, přátelé a já si to vždy moc užiju. Na programu je potom třeba i jízda parní lokomotivou, nebo podíváná na seskok padákem z vrtůlník apod.

Jako dítěti se mi zdály nádherné o prázdninách v Jižních čechách bývaly dožínkové poutě. Pamatuji vzduchovky míčky na gumičce turecký med lochnesku kolotoč kde se muselo šlapat na kole kdo šlapal mohl se svézt ještě jednou. Když nikdo nechtěl sed si na to majitel a roztáčel to sám.Perníková srdce vozili jsme mamince, schovávala to na skříni až se do toho pustily myši.Dneska je to jen technika a rámus.Asi je to tím že už nejsem dítě.