Mají děti více hormonů štěstí než dospělí?

Jak které.

Podívej se, já jsem jako děcko až tak velice šťastný nebyl. Doma to stálo za vyliž prdel (nikoli po materiální, ale emocionální stránce), musel jsem chodit do školy mezi debily a Hotentoty, s kterými jsem neměl nic společného, musel jsem se učit pakoniny, které mi k ničemu nejsou, a to methodou yntegrovanou, protože školní osnovy jsou psány na nějaký průměr, takže jsem tam, často, usínal.

Vlastně mi, svého času, připomnělo školní léta professní školení (řidičů), protože to bylo přesně ono: musel jsem poslouchat něco, co by šlo probrat za pět minut, 3/4 hodiny, tak 1/4 z toho byly úplné nesmysly, 1/4 subjektivní domněnky, 1/4 jsem beztak věděl, a tu zbylou 1/4 jsem taky věděl, ale alespoň něco jsem z toho pobral. Je v tom ale jeden podstatný rozdíl: já jsem si to musel jenom odsedět, nemusel jsem ho ani poslouchat, nemusel jsem z toho skládat žádnou zkoušku.

A teď si k tomu vem, že globálně má, v západní společnosti, adekvátní (materiálně, emocionálně) výchovu 2% dětí. 🤷‍♀️

Jo, jiná věc je, že spousta lidí je tím dětstvím poznamenaných, jsou vychovaní, institucionali­sovaní, vlastně v začarovaném kruhu, který si ani neuvědomují, a proto z něj nemohou ven. Takže ano, oni jsou kyselí i v dospělosti, více či méně. Ano, ale už je to v jejich rukou. Už mohou vyfuckovat učitele, nebo zmrda chefa, ale – zase – si za to musí potom nést odpovědnost.

Jistěže, dítě si spoustu věcí neuvědomuje, ono to třeba nějak cítí, vnímá, ale neuvědomuje si to vědomě. Takže děti byly šťastné i v koncentráku, a pak nešťastné, když je z koncentráku „vyhodili“! V Říši, jako v Rusku za Stalina. To, bohužel, to tak je.

V tomto směru jistě, v tomto směru to mají děti o cosi lepší. Ale o kolik? No, tak to si ještě budeme muset počkat, jestli se to vůbec někdy dovíme!