Komunismus a práce sám na sebe, podnikání?

To mi připomíná ty amíky, také si mysleli, že hsme tady jako opice skákali po stomech. 😉
Moje dcera je jen o 5 let starší a vše, na co se ptáte ví od dětského věku. Ptala se dědů, babiček a rodičů. Nebo slyšela o čem se dospělí baví…. 😉
Vy sr nemáte doma koho zeptat, co škola, ta Vám nic nedala? (no možná v tom dnešním chaosu ne).
Ano, odváděli jsme zdravotní i sociální pojištění., prostřednictvím zaměstnavatele. My (rodiče či prarodiče) jsme neměli jen právo na práci, měli jsme povinnost pracovat. Bylo gto pohodlnější a bez starostí.
ČSSZ měla velký objem finančních prostředků, než je pan Klaus hodil (zabavil do státního rozpočtu.
U ČSP jsme muhli mít pojištěno kde co, tedy i úrazové pojištění.
Preventivní prohlídky byly, v trochu jiném rozsahu. Na zubní jsme chodili se školou dobrovolně povinně 2× ročně. Rizikové u rizikového povolání (chodili jsme každý rok a zdarma jezdili na 3 týdny dp lázní).
Většina národ byala vázána v zaměstnaneckém poměru (státném, družstevním. Sem tam byl někdo živnostník i ve službách (švec, švadlena). Ono záleželo na odbě a aktivních souruzích v daném místě. Ojediněle někdo provozoval hospodu (vesnice), pekařství. Zněkteří zpěváci a herci (více ti „méně pohodlní v době socialismu, kdy vedoucí úlohu měla KSČ). Na růžích ustláno všude neměli.
Nedávno v TV vzpomínala paní, jak to bylo fajm, všechno objednané zboží jim z velkoskladu přivezli. Po revoluci si museli vše shénět do hospody sami.

„Po roce 1948 v Českos­lovensku komunisté vymýtili soukromé podnikání, přesto se našlo pár výjimek. Jediným živnostníkem, kterého režim oficiálně toleroval, byl pražský vetešník Eduard Čapek. Za socialismu však mnozí také podnikali na černo, nejčastěji to byli různí řemeslníci.“
https://www.id­nes.cz/praha/zpra­vy/socialismus-podnikani-praha-vetesnik-eduard-capek.A191031_511­298_praha-zpravy_zaz

v NDR byli živnostníci a soukromé podnikání ve vyšším rozsahu. Jezdili jsme tam na nákupy s rodiči a pak v dospělosti sami. V příhraničí i v AUE, Plavně apod. jich nebylo

„Podle zákona č. 99/1948 Sb. o národním pojištění bylo v roce 1948 možno odejít do důchodu již v 60. roce věku, pokud bylo placeno pojištění 20 let. Zákon č. 55/1956 Sb. ponechal národní pojištění jen jako sociální důchod pro potřebné osoby starší 65 let nebo invalidní. V roce 1964 byl zákonem č. 101/1964 Sb. dále oslaben princip zásluhovosti, byl zaveden odlišný věk odchodu do důchodu pro muže a ženy …“
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Starobn%C3%AD_d%C5­%AFchod

Důchodci asi do roku 1994 odcházeli do důchodu s 90% nejlepšího průměru platu z posledních 5 nebo 10 odpracovaných let (co bylo výhodnější).

Oni byli komunisté takoví psíci, že největší soudružka (hlavní sestra v poliklinice) byla dcera bývalého hoteliéra. Po r. 1948 zestátněn, živil se jako číšník ⇒ dělnický původ získala dcera a vstoupila do strany.

Továrníkův syn se podobně zasloužil o místo ve “fabrice, svého otce“. Nebylo to jejich, ale „vlastně bylo, trochu jinak.“ Byl úsekovým vedoucím.
Posedlost získávání nových členů (v určitých dobách, se komunistům nezřídka vymstila. Viz. V: Dlouhý (člen vlády), ten svou příslušnost ve straně vysvětloval tím, že tam byl, aby škodil zevnitř. 😉

Upravil/a: da ny

Za doby socialismu nebylo soukromé podnikání možné. Neexistoval živnostenský zákon, daňové zákony se vztahovaly jen na socialistické organizace, neexistovaly zákony o zdravotním a sociálním pojištění. Existovala pracovní povinnost. V OP musel mít každý razítko zaměstnavatele. Místo daně, sociálního a zdravotního pojištění se platila jedna částka, t. zv. srážka ze mzdy. Ta se lišila podle pohlaví a počtu dětí. Bezdětní odváděli 32 %. Někteří lidé sice pracovali na sebe, oficiálně ale byli zaměstnanci. Umělcům se vyplácely peníze přes umělecké agentury. Teprve od poloviny osmdesátých let bylo možné poskytovat nedostatkové služby na povolení národního výboru a bylo možné si dát inzerát zn. Povolení NV mám. Pro toto podnikání neexistovalo účetnictví ani daňové přiznání. V praxi to probíhalo tak, že se šlo jednou za rok na národní výbor s knihou zakázek pro razítko. Daň se platila od příjmu 6 000 Kčs. Výši si nepamatuju.

Až ke konci bylo možno pracovat na povolení. Byli to hlavně řemeslníci a opraváři. Většinou to měli lidé jako další zaměstnání. Z hlavního zaměstnání vždy platil zaměstnavatel sociální a zdravotní bylo. Náš důchodový systém patřil snad mezi nejlepší na světě. To že se neplatilo ani sociální, ani zdravotní, to nebylo pokud byli u moci komunisté, to bylo ještě před válkou a snad cca 2 roky po ní, ale to nevím přesně. Nehledal jsem

Uvědomuješ si, že „za komunismu“ byly dva státy – Republika Československá (1948 – 1960) a Československá socialistická republika (1960 – 1990)? A že od 1. ledna 1969 byla federace, tj. Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika, a že se právní řád ČSR a SSR lišil? To za prvé.

Za druhé, po tzv. vítězném únoru bylo centralisováno a zestátněno ledasco, prakticky téměř všecko, ale, zejména na venkově, drobní živnostníci zůstali, míním tím hlavně prodavače v koloniálech, no a nebo baristy / hospodské v hospodách.

Ti první normálně „podnikali“, akorát, že nesměli nikoho zaměstnávat, protože závislá činnost pro soukromý subjekt byla brána jako vykořisťování člověka člověkem.

Hodně záleželo na MNV a spíš, než na stranické příslušnosti, často záviselo na reálné potřebě, protože ten stát nebyl s to sanovat všechno.

Všecko drobné podnikání zaniklo se vznikem ČSSR v roce 1960, protože podle konstituce už byl vybudován socialismus (= Strana řekla, že socialismus být vybudován=soci­alismus být vybudován, poněvadž Strana je kolektivní rozum, Strana se nemůže mýlit, a proto, co Strana řekne, je Pravda. Strana je všecko, člověk je hovno. Chceš říct, Klémo, že my dva jsme hovno? Ne, my dva jsme Strana!), a v socialistické společnosti bylo podnikání „po živnostensku“, prostě a jednoduše, nepřijatelné!

Na druhé straně soudruzi poněkud viděli, že ve spoustě věcí ty světlé zítřky nevybuduji tak, jak si představovali, takže, třeba, uvolnili bytovou výstavbu skrze družstva. Vezmi třeba JZD Slušovice, hlavně jak šlo o valuty, tak soudruzi „neviděli“, co neměli vidět a „neslyšeli“, co bylo potřeba, aby nebylo slyšet. Takže se spousta drobných činností „schovala“ pod družstva.

K tomu, po celou dobu, existovala možnost umělecké činnosti, pod což se ale taky schová ledasco, teda pokud je vůle a fištrón, že jo.

Řemeslníci mohli, normálně, dělat fušky, prakticky od normalisace úplně běžně, jak to bylo v šedesátkách si nejsem jist, ale pokud se dobře vzpomínám, bylo to možné, jenom, říkám, záleželo na přístupu MNV. Byla to činnost officiální, povolená MNV, no a řemeslník z toho odváděl odvody MNV. Ale, co si budeme říkat, podle odhadů tvořila šedá ekonomická zóna až 28% ekonomiky socialistického Československa, takže většina na MNV házela bobka, no byrokracie a odvody, no a orgáni to veskrze tollerovali (pokud „jenom žral, ale nemlaskal“), protože stát ty řemeslníky opatřit nebyl s to.

Až na základě inspirace SSSR a Přestavbou a novým myšlení pro náš národ i pro celý svět M. S. Gorbačeva se, někdy v letech 87–88, povolilo i drobné podnikání. De iure nebylo nikdy zakázané, ale změnila se politika toho, komu, a za jakých podmínek, se bude povolovat. Před tím to bylo tak, žes, vlastně, nesměl konkurovat státu, nebo družstvům, ta změna byla v tom, že jsi, naopak, konkurovat mohl a bylo to bráno jako žádoucí.

Takže se začaly povolovat hospody, stánky s občerstvením, nebo třeba soukromé opravny obuvi, ovšem vždy za předpokladu zachování socialistické zákonnosti a socialistické morálky, takže sám, nebo maximálně s rodinou, protože jakýkoli jiný zaměstnanec by byl brán za vykořisťovaného.

Odvody? Platily se daně z příjmu, jako z jakéhokoli jiného příjmu. Platil se, dnešními slovy, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a na důchodové zabezpečení, ale tím to, prakticky, končilo.

Zdravotní pojišťovně se neplatilo, protože neexistovaly zdravotní pojišťovny. ČSSR měla Semaškův model národní zdravotní služby, který je dnes ještě v KLDR (ryze theoreticky 😅), a v Kubánské republice. Tedy, šlo o státem financované, pro občany bezplatné a centrálně řízené zdravotnictví, nešlo o zdravotní systém založený na všeobecném zdravotním pojištění (bismarckovský).