Já jsem kluk z vesnice a zvíře je pro mě „jen“ zvíře. Nikdy bych ho netýral, ale ani taky nikdy nedával na roveň lidské bytosti.

Mně to normální nepřipadá. Možná takový vztah ke svému mazlíčkovi může mít jen osoba, která v životě nepocítila lásku k lidem. Tak trošku magor a zároveň chudák.

Vzhledem k tomu, že lidé se jako zvířata někdy chovají víc než zvířata sama, tak… Ale vážně, souhlasím s uživatelem Alesh, zvířata jsou zvířata, což obsahuje jak netýrat je, tak ho nedávat na úroveň lidí. Vždyť zvířata sama mnohdy dávají přednost svému druhu, ačkoli jsou třeba ochočená. Na druhou stranu, zvířata a živé tvory obecně je nutné chránit a pomáhat jim, jako kdyby byly víc než lidé (což v určitém slova smyslu vlastně jsou), protože bez nich bychom ani nemohli přežít.

A vůbec, záleží na tom, o jaké zvíře se jedná. Tak třeba, pokud někdo začne uctívat mouchu, co mu létá po pokoji, pavouka v koutě, otravný hmyz, nebo třeba hlodavce terorizujícího spíž, tak je to podezřelé a divné, zatímco pokud bude milovat svého milovaného domácího mazlíčka, kterého má už několik let a prožil s ním pár krásných chvil, pak je to normální (rozhodně vysloveně netvrdím, že to je v pořádku, to už bychom zabíhali do filozofie). A to, o čem píše Kepler, je už něco mezi filozofií a psychologií a určitě stojí za to se nad tím alespoň zamyslet.

Upravil/a: vas999