Podle Machkova i Rejzkova Etymologického slovjníoku

1. Psl. *korenь má zřejmě nejblíže k litevskému kẽras ‘pařez, lodyha, stonek’, kerė̷ti ‘rozrůstat se, větvit se’, stperskq kirno ‘keř’ a ovšem i praslovanské *kъrъ ( :keř)

Praslovanské keř = *kъrь souvisí s původem slova kořen (*kor- se oslabilo v *kъr-), původní význam byl asi ‘odnož, postranní výhonek’

Odvozené slovo kořenáč

2. Psl. *kvisti (o podobách s cv- viz hvězda) se spojuje se *svьtěti, *světъ
, východiskem je ie. *k̸u̯ei͡-t- ‘zářit’.

Odvozené slovo květináč

Psl. *gvězda prodělalo v jihoslovanských a východoslovanských druhou palatalizaci (srov. i :květ,), s nímž možná vzdáleně souvisí). – ‘svítit, záře’ .

V baltoslovanských jazycích se většinou hledá indoevropské *stā- ‘stát’, dohromady tedy ‘stojící záře’ (na rozdíl od slunce či měsíce),
stejný kořen je i v něm. Stern, angl.star, lat. stēlla, ř. astē̺r aj.

Kvetlo tedy, všechny květy, které zářily, prosvítaly mezi zelení, např. .. květy, bílé , stejně žlutě – především pampe lišky atd. Od toho máj samý květ.

Takže do květináčů se sázelo to, co mělo květy, do kořenáčů to, co mělo velké kořeny, často připomínalo keř, z počátku šlo o cizokrajné rostliny.

Rozdíl se už neřeší, protože kořenáč a květináč jsou synonyma,– Domnívám se, že se názvy liší oblastně. U nás na Hané se výraz kořenáč nepoužíval.

Různé názvy zde

https://lidovys­lovnik.cz/index­.php?dotaz=ko%F8en%­E1%E8

Upravil/a: annas

»Květináč« je slovo poctivě české a lidové (Kott 6, 790); jeho tvarové obměny jsou květník (na Berounsku, Jungm.) a květňák (na Moravě, Bartoš). O potřebě takovéhoto speciálního označení hrnce na květiny svědčí i jiné názvy lidové. V Praze se říkávalo květináčům (a staří lidé i zahradníci posud tak říkají) kořenáč (Kott 1, 752 má jen zdrobnělý tvar kořenáček). Jiné slovo téhož významu je vrhlík, u Jungmanna z obecné mluvy, u Kotta 4, 823 od Kdyně (také na Turnovsku prý tak říkají). Podle pod. slov vrhle ž. r. (o lékárnické nádobě, v níž se trou prášky, Lék. Fr. 16b z 15. st.), vrhlice (krajáč, hrnec nahoře širší a p., doloženo již v Smolné knize rokycanské z r. 1589) je vrhlík »vrhlý hrnec«, t. hrnec tvaru kuželového, oblého a dole užšího. Podle nějak podobného tvaru se jmenuje »vrhlík, vrhlíček« i jistý druh selské čepice (Jungm.; říká se tak posud někde?) a i prý úsek koule (calotte). Základem těchto slov je sloveso vrhnouti se s významem »přijíti z přirozené polohy«; o zborceném prkně se říká, že se vrhlo, Jungmann má z lidové mluvy výraz »kola vrhla příliš« (t. odstávající od vozu, tuze šikmo špice mající). 🙂
http://nase-rec.ujc.cas.cz/ar­chiv.php?art=2087

Tohle vysvětluje Burian ve scénce z advokátní poradny. Květináč je prázdný, kořenáč je plný.