Existence zákazu knih v dnešním slova smyslu souvisí s vynálezem knihtisku. Od té doby se začaly šířit zákazy různých knih.

Knihtisk byl považovaný za ďábelský vynález. V roce 1471 vyhlásil papež Sixtus IV. zavedení předběžné cenzury.. Od 17. století hráli jezuité významou úlohu v zákazu knih.

"Za nejstarší tištěný seznam zakázaných knih je považována v Čechách publikovaná redakce papeže Klementa VIII., kterou z iniciativy arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé vytiskl v Praze roku 1596 Václav Martin z Jenčic.

Ovšem nejznámějším dílem je v tomto směru dozajista práce jezuity Antonína Koniáše (1691–1760), který ve svých indexech zohlednil potřeby domácích cenzorů, poněvadž posttridentské seznamy zakázané literatury obsahovaly pouze zahraniční knižní produkci. Koniáš tak ve své horlivosti sestavil přehled závadných bohemik pod názvem Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající, který by vydáný v Hradcí Královíé v roce 1729."

Otázka je nepřesná, neuvedl jste,. zda jde o knihy psané, nebo tištěné atd. V jakém smyslu.

--
Taklže si zkustte přečíst něco z historie o zakázaných knihách.

http://files.husova-knihovna-v-modranech.web­node.cz/200050369-7e3d77f372/li­bri_prohibiti­.pdf
–
Stejně zde – najdete Seznam zakázaných knih .Křesťanská církev již od svého zrodu bojovala proti názorům a knihám, které se neslučovaly s její vírou, třeba Talmud byl zakázaný, podíl na zákazu mají i papežvé atd. – šlo o dobu před vynálezem knihtisku.

https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Index_libro­rum_prohibito­rum

Možná si vzpomenete na Husa,.který četl také zakázané knihy jednoho myslitele.

Ještě jsem si vybavila román Milenec lady Chatterleyové od DavidaHerberta Lawrence. V Anglii byl zakázaný do r. 1960, i když byl napsaný l v r. 1928., a to kvůli svému obsahu.

Pokud jste si prošel odkazy, tak jste se dověděl, že už " v Matoušově evangeliu (5,29–30) se nachází pasáž o zřeknutí se všeho, co by mohlo člověka svádět ke hříchu a ohrožovat jeho spásu, což první křesťané aplikovali i na knihy.

Rovněž Jan Amos Komenský v souladu se Sklutky spoštolů doporučuje křesťanům, aby se zbavili knih pohanských mudrců (tj. řeckých a římských básníků a filozofů). Zde jasně vidíme, že dogmatická konfesijní hlediska svazovala i takovéto velikána humanismu."

Upravil/a: annas

Podle mého názoru je to blbost. Kniha je zdroj poznání, stejně jako jiná média. Lidský mozek není primárně určen jako paměť. Jak říkal Werich: blbí si pamatují, my na to nemáme čas. Chytří musejí přemejšlet. Nebo tak nějak. Teď si představ, jak by dopadla civilizace bez toho, že by neměla jak předávat poznání. Jo, byly i takové, které jen vyprávěly svým potomkům. Už neexistují.
Ještě k těm literárním kritikům: ti existují stejně dlouho, jak trvají knihy. Neexistuje kniha, která by byla po chuti všem bez rozdílu. Snad vyjma knih praktických, technologických a vědeckých. První kritik není znám. Třeba Židé:
cože, Nový zákon, co si ti křesťané dovolují?

Upravil/a: Kepler

Sokrates, proto taky nic nenapsal. Ale v jeho době ještě knihy nebyly (v pravém slova smyslu) ani kodexy, ale „jen“ svitky. Kritizoval spíš písmo všeobecně, protože prý odpoutává lidi od důležitějších věcí (mezilidských vztahů a řešení praktických náležitostí ve společnosti) a hlavně tvrdil, že si lidé neustálým zapisováním a čtením vysoce oslabují paměť (lidé ve starověku měli prý neuvěřitelnou paměť — během chvilky si zapamatovali např. velmi dlouhá souvětí – třeba nějaké řeči a dokázali je slovo za slovem přednést i hodně dloho poté, co to slyšeli).

Zastával názor, že vše potřebné se lidé dokážou naučit v (příméch) kontaktu mezi sebouanebo na to přijsou sami díky vlastnímu myšlení (a pomocí autoregulace učení) a že díky dobré paměti si vše důležité pamatují.

Upravil/a: Anikitos

Lze předpokládat, že to tak bylo, ale jeho jméno už dávno zapadlo v zapomnění.