Jsou v dnešní době ještě lidé schopni normálně mezi sebou diskutovat?

Diskuse má smysl, pokud je věcná a k danému problému. Ne se zabývat nesmysly, jak to často bývá. Plácání o ničem nikam nevede. A např. pouhé položení dotazu, s následnou odpovědí není diskuse. Pokud však je dotaz hloupý, ba nesmyslný, výsledek je předem jasný i když třeba tazatel to nepochopí. Právě proto, že ten hloupý dotaz položil a nemá na to, rozlišit proč byla odpověď taková, jaká byla. No a myslí si, jak chytrý dotaz položil. To je jako kolovrátek.

Je to smutný pohled. Obvykle kriticky a skepticky smýšlející Čechy a Moravany smetla denodenní masírka a manipulace korporátních médií, a Češi a Moravané přestali přemýšlet, uvažovat, poslouchat obě strany, porovnávat, být skeptičtí. Přijali pohodlné tunelové vidění, a už nemusí nic řešit. Vyřešily to za ně Instituce, které mají vždycky pravdu. Utáhly lidi na vařené nudli. Bravo.
Celá myslící EU se bouří proti nástupu a vlivu nevolených Institucí, jako je WHO, Světového ekonomického fora, Evropské komise, neziskovek a jejich pro-migrantských právníků – ale v ČR je zasmrádlý klid.

Já si toho docela dobře všímám. Akademický jazyk versus lidské slovo… Bohužel není ve výbavě jednoho pochopit toho druhého a naopak. Opravdu je to celkem smutný pohled.

K diskuzi je potreba tolerance a trpelivosti. Spousta lidi si prosazuje jen svuj nazor a neni ochotna pripustit jinou moznost.
Proto je to dost obtizne.
Jasne se to ukazalo v dobe pandemie. Z kamaradu se stali nepratele, lide a deti zavreni doma se odnaucili zivotu ve spolecnosti. A v nekterych pripadech to, bohuzel, pretrvava.
I virtualni svet prispiva k tomu, ze lide, nebo spis deti, mezi sebou nedokazou komunikovat.

Co to je „normální“?

Co to je diskuse?

Diskuse je forma dialogu nejméně dvou osob; může mít formu debaty, která je více rethorická a méně věcná, formu dialogu, ježto by měl vést ke shodě a vzájemnému uznání účastníků, disputace, jež má blíže k polemice a měla by směřovat k rozhodnutí, polemiky, která je vysloveně konfliktní a snaží se zpochybnit, vyvrátit postoj protistrany, a nebo může jít o rozhovor, který nevyžaduje argumentaci a může být i více polemický.

U některých lidí je vysloveně žádoucí, aby žádný dialog nenavazovali a nevedli.

Příkladem mohou být blbí. Kde nic není, ani exekutor nebere a smysluplná debata bez slovní zásoby není možná. Takoví lidé, nedebatují-li teda ve svým soukromí, akorát otráví Luft všem okolo.

Dalším příkladem mohou být blázni. Takoví pacienti s hlavou si rozumí zase jenom s pacienty s hlavou, no tak by měli vést dialog v pacientáriu, např. na uzavřeným oddělení psychiatrický nemocnice: tam si jeden pacoš kreslí, v telekinetaskopu hraje kolová a další dva vedou dialog o tom, jestli když mu někdo řekne, že ho otravuje, co tím asi myslí. V pořádku, každýmu, co jeho jest. Ovšem otevřou-li si tu paštěku někde jinde, než v pacientáriu pro pacienty s hlavou, minimálně silně obtěžují svý okolí, skrze svý hlavy porouchání. To je, ku příkladu, zde mychala, a nebo jyřýk🤪 šalamoun Knyhovník. Problém je, že tito lidé, většinou, neoplývají soudností, že „tady to není!“.

Následují zuřiví. Přijde, vyhlídne si oběť a začne do ní vandrovat. Taková oběť je, zpravidla, vychována, no tak mu odpovídá (protože je vychována), tak zuřivý není zuřivý. Ale když se zuřivý v oběti splete, oběť mu odporuje, tak je zuřivý zuřivý. Takoví lidé by měli na veřejnosti držet hubu ex lege, poněvadž z jejich huby otevření pak může povstat veřejný pohoršení, že musí zasáhnout ouřad, četnictvo, nebo i vojsko!

Nesmíme opomenout autisty. Nemyslím ty ouředně uznané, myslím lidi, co nějak nepochopí, že „intoš“ holka, co sedí ve vlaku s kněhou v ruce, na uších má sluchátka, a k tomu úplně nejvíc v rohu, co to jenom jde, si fakt nechce povídat o tom, že jí husy nechtějí žrát šlejšky. Nebo tady nepochopí, že fakt není většině lidí příjemný, když pořád, dokolečka dokola, píše o smrti, pacientech s hlavou, sebevraždách, vraždách, diktátorech, despotech, etc. etc.

Další na řadě jsou lidé přemotivovaní. Jak chceš vést smysluplný rozhovor s dvěma holkama, co jdou do nejmenovaného obchodu nejmenovaného nadnárodního řetězce v tričku s nápisem „Maso je vražda!“, „Jen ve vlastní kůži!“ nebo tak něco a podezřele často se motají kolem regálů s masem, a s masnými výrobky, až se přijde zákaznictvo stěžovat, že je obtěžují? Nijak: vyhodíš je, ve chvíli, kdy jim začneš oponovat, tak se jich nezbavíš. A nepůjdou samy, musí je vyvést profous!

Když máme lidi přemotivované, nesmíme zapomenout na lidi demotivované. Někomu je všecko a všichni jedno. Nic a nikdo ho nezajímá. Je tady jenom proto, protože do něho někdo 3× denně narve šlejšky. Tak o čem se s ním chceš bavit?

No, a teďka si vezmi rozpoložení obecenstva aktuální, v daným místě a daném čase. Třeba já, když se pohybuju ve veřejným prostoru, tak na 99% nemám ani prostor, ani náladu, poslouchat něčí názory. Ano, bude to, do jisté míry, tím, že nejsem demokrat, nejsem rozpoložením člověk, který je přesvědčen, že pravda konsensuální je pravdou i tehdy, když se na tom konsensu usnese většina blbců. Takže, většinou, mne ničí názor nezajímá. Zajímá mne, dejme tomu, z pohledu psychologického, nebo sociologického. A nebo ano, zajímá, pokud má ten dotyčný jedinec i morální právo ten názor mít, je to podloženo nějakou zkušeností, umním, vzděláním a praxí, etc. etc. etc.

A v tom je problém: dneska má každý názor na všecko. I na to, o čem ví úplný, kulový, naprostý a absolutní hovno. Ví o tom úplný, kulový, naprostý a absolutní hovno, ale má na to názor! Já třeba nemám názor na to, kdo by měl, a kdo naopak neměl, representovat tento stát v družstvu pro mezinárodní footballovou ligu. Nemám, protože tomu vůbec nerozumím a nerozumím tomu proto, protože mne to, ani v nejmenším, nezajímá. To samé je, ku příkladu, s hockeyem. Nebo tenisem. A teďka přijde takový „tak co, sporťáku, už máš chlapa!?“ a chce mi vysvětlovat, že tam v tom sporťáctví ten a ten sporťák to, nebo ono. A mne to nezajímá, ani v nejmenším: otravuje! Tak mu to naznačím. Nepomáhá. Tak mu to řeknu. Se urazí. To mi je srdečně jedno. A on ještě dodnes nechápe, že mi to je srdečně jedno, že mi je srdečně jedno, co si myslí, jestli si vůbec něco myslí, že jsou mi u prdele jeho emoce, a vlastně jeho existence potud, pokud není ohroženo jeho žití nebo mu nehrozí závažná újma na zdraví.

Dokážeš-li se dívat kol sebe sine ira et studio, a k tomu zrakem ostřížím, musí Ti, poněkud, dojít, že těch lidí k smysluplné debatě je zanedbatelný minimum.

Tak potom se není čemu divit, že to můžeš vnímat tak, jak to vnímáš! 🤷‍♀️😃