Jsou emoce pouze záležitostí živých organizmů?

Emoce mají jednu zajímavou vlastnost. Cítíme jen ty naše vlastní. Emoce jiných pouze odhadujeme podle určitých projevů. A samozřejmě podle našich schopností takové projevy vnímat, vysvětlovat si je a spojovat je s našimi zkušenostmi z vlastních prožitků. Tomu se říká empatie. Tyto podmínky někdy vedou k paradoxním závěrům. Například jsou lidé, kteří by do psa nekopli, protože by skučel, ale zároveň se domnívají, že rybu zaseklý háček nebolí, protože nekřičí. Soudí čistě podle sebe a tvorů, kteří se při emocích chovají podobným nebo lidem pochopitelným způsobem.

Na základě našich současných vědomostí lze přepokládat, že emoce se vyskytují ve hmotných strukturách, které dosáhli určité složitosti, organizovanosti. Takovým strukturám říkáme ústřední nervová soustava. Hranici, nad níž nervová soustava začíná cítit emoce, ale určit neumíme. Nejsme schopni rozeznat reakce organismů, které jsou nám vývojově více vzdáleny. Například proto, že reagují pro nás příliš pomalu. Nebo způsobem, který nedokážeme vnímat. Například rostliny reagují na poškození, na změny počasí, na přítomnost jiných rostlin apod. My si ovšem zpravidla vůbec nevšimneme, jak rostlina reaguje na ránu sekerou nebo ulomení větve – sotva si všimneme, že natáčí listy podle světla nebo podle blížícího se deště. Žádné emoce jí nepřipisujeme – vždyť se nesvíjí bolestí, nesténá, že? Navíc nemá žádnou strukturu, která by nám alespoň připomínala mozek. Ale jak složitý mozek má mravenec nebo medůza? A cítí nebo necítí třeba bolest? …

Velmi smutné a zároveň příkladné k tomu, co chci říct, jsou případy zcela paralyzovaných lidí. Leží na přístrojích a neovládájí žádný sval. Nemohou komunikovat, leda přes složité elektronické zařízení napojené do mozku. Absolutně žádné emoce nedávají najevo – nemohou. Ale přesto vnímají a emoce prožívají. Před časem proběhl případ takové zcela paralyzované ženy, od někud z frankofonního prostředí, která takto ležela v nemocnici několik let. Právě přes to elektronické zařízení, které mluvilo elektronickým monotónním hlasem, žádala o euthanasii: „Laissez-moi passer. Nechte mě odejít.“.

Otázce: " Je to pud nebo emoce? " nerozumím. Jako byste oba pojmy stavěl do protikladu. Není to tak, že spíš souvisí, jsou v souladu?

U předmětů, které nevykazují známky života, například nějaký metabolismus nebo prostě něco, co my lidi za známky života považujeme, žádné emoce nepředpokládáme. Například v případě cihly, šuplíku nebo kafemlejnku. Během dětství procházíme obdobím, kdy i těmto neživým předmětům emoce přisuzujeme. Takové dítě se například domnívá, že konev dýchá a že když zhasneme, bude se ve tmě bát. Nebo že když kopneme do míče, že ho to bolí. Většinou z tohoto období vyrosteme. Nicméně někteří jedinci na tomto stupni chápání světa ustrnou a ostatními nebývají považováni za „normální“. Ale ruku na srdce – nemáme každý nějaké ty předměty, ke kterým máme vztah jako ke členům rodiny? Chráníme je, opatrujeme je, nedovolíme, aby jim někdo ublížil. A nemusí to být zrovna plyšový medvídek.

Co se týká předmětů kolem mně, nejen, že se mi mstí, ale přímo agresivně se mně snaží naštvat. Například tím, že zásadně nejsou tam, kde je hledám. Nefungují, když fungovat mají. Utíkají mi z rukou, když po nich něco chci. Padají na zem a rychle se zakutálejí na to nejméně dostupné místo jenom proto, abych na ně nedosáhl. Hrůza. Horší jsou snad už jen lidi. Ale já na ně vezmu rákosku a … 😉

Křišťálová lebka to umí.

http://www.od­povedi.cz/otaz­ky/co-si-myslite-20

Jó to byly otázky. Kdeže ty časy jsou.
Doplňuji:
Přes fotonové energetické pole.

Upravil/a: mosoj