Je pravda, že láska se mění v nenávist? Platí to i u povrchní lásky?

Ty se pohybuješ, pořád, v nějakých absolutních rovinách, a tak celkově jsi poněkud natvrdlý (bez urážky, nemyslím to jakkoli pejorativně!).

V zásadě v lásce rozdíl není, tak jako v podstatě (sedes materiae), ale v podobách je rozdíl významný, objektivní i subjektivní.

Především si lidé pletou pojem s průjmem. Zamilovanost není láska a láska není zamilovanost, tyto věci spolu vůbec nesouvisí.

„Mít rád“ rovněž není láska, „mít rád“ můžeš mít pívo, nebo třeba cikánskou pečeni s rejží, dokonce můžeš být závislý na cikánské pečeni s rejží, ale pořád to není láska. Stejně tak dobře se můžeš do spolužačky zamilovat, a pak jí mít rád (nebo mít rád „pouze“ sex s ní, ku příkladu), ale pořád to není láska.

Láska je hluboký cit. Pozor, ne každý člověk je schopen lásky! Ať už je příčinou duševní porucha, nemoc či úchylka (typicky např. sociopatie Cleckleyova typu), nebo třeba nějaké životní zklamání, „šrám na duši“, skrze který se jedinec, vědomě či nevědomě, uzavře a milovat není s to. Může se zamilovat, může mít rád, ale milovat není s to. „Nechce“, byť si to třeba ani neuvědomuje.

Láska je hluboký cit, a jako takový je, přirozeně, svým způsobem lehce zranitelný. A to, jak lehce, tak to už je silně individuální, odvisí to od spousty proměnných.

Je-li tento hluboký cit hluboce zraněn, pak ano, pak se láska může transformovat v nenávist. Protože nenávist je když ne stejně, tak velmi podobně, hluboký cit.

Pokud k takové situaci dojde, je třeba vytrvat v té situaci, dlít v ní, připustit jí k sobě a prožít jí (nikoli zažít, to není to samé!). Pokud to dokáže, postavit se té situaci takto čelem, takto „hrdě“, ta nenávist pomine, láska zůstane, ale může se transformovat, třeba z lásky muže k ženě se stane „pouhá“ láska člověka k člověku.

Protože podstatou bytí člověka, lidského života, je radikální problematičnost (Fraglichkeit), skutečnost bytí, proto, kolísá mezi bytím a nebytím, jakož i mezi přítomností a nepřítomností smyslů. Člověk nesmí hledat absolutní a definitivní odpovědi, jaké ku příkladu nabízejí náboženství, naopak, musí vytrvat v otevřeném skepticismu. Žádný základ není definitivní a nepochybný, (téměř) žádná rovina není absolutní. To je úplný základ Philosophie der Existenz, existencionalismu; v základu doporučuju ke čtení např. Wilhelm Weischedel: Die philosophische Hintertreppe (Zadní schodiště filosofie) & Skeptische Ethik (Skeptická etika).

Láska a nenávist jsou protiklady, ačkoli někdy mohou být velmi blízko sebe. Je možné, že intenzivní emoce a vášně, které jsou součástí lásky, se mohou později změnit v negativní emoce, jako je zklamání, hněv a nenávist.

Nicméně, to, zda se láska změní v nenávist, závisí na konkrétních okolnostech a vztahu. Může se stát, že láska může být zničena nevěrou, zradou, neustálými hádkami a neshodami, které mohou nakonec vést k nenávisti. Na druhé straně může být láska silnější než tyto negativní emoce a páry se dokáží přizpůsobit, překonat problémy a posílit svůj vztah.

Co se týče povrchní lásky, ta může být výrazně méně silná a intenzivní, a proto se pravděpodobně nezmění v nenávist. Nicméně, i v povrchních vztazích mohou být negativní emoce, a pokud jsou neřešeny, mohou vést k rozchodu nebo k jiným nepříjemným situacím.

Ano, je to pravda. Na ZŠ jsem se kamarádil s jedním klukem a teď ho nenávidím.

Může se to stát, ale rozhodně nejde o obecně normální či žádoucí jev. Víš jak by to tu vypadalo, kdyby každý kdo kdy někoho miloval jej začal nenávodět? Dyť by se člověk bál vylézt na ulici.

Ale možné to je, protože právě lidé co k sobě mají nejblíž, si dokážou navzájem nejvíc ublížit. A ani to nemusí být úmysl.

Láska a nenávist je jeden cit. Jde jen o to, jakou od okolí dostáváš možnost ho projevovat. -zjentek

Odpoved najdes treba ve filmu Valka Roseovych.