Je časté, že děti následují příklad svých rodičů, ale jistěji napodobují jejich chyby než jejich ctnosti?

Stává se to, ale záleží také kam je vedení od rodičů směrováno.

Stává se to, nedokáži určit, jak moc je to časté, ale také to tak být nemusí a může to být úplně jinak. Výchova sice hodně ovlivňuje, ale nelze předem určit, jaký bude výsledek.

No, ona ta lidová „moudra“ jsou většinou blbosti. 😅

Tohle má psychologie zpracováno docela podrobně:

Každý jedinec se, dříve či později, nějakým způsobem vypořádá se skupinovou identitou, osobní identitou, a s tím souvisí i to, že se vypořádá s příklady, vzory, etc. etc. etc.

Většina lidí se přimkne k referenční skupině, a ano, velmi často je tou referenční skupinou právě rodina. Pak, bohužel, přejímají vzorce chování, postoje, apriorismy, etc. od těch, které považují za autoritu, veskrze nekriticky, nebo pouze s malou typovou mírou kritičnosti.

Bude-li tou referenční skupinou rodina, ano, je docela pravděpodobné, že se bude „všelidově“ jevit, že „napodobují jejich chyby“. Oni je však nenapodobují, oni je, totiž, za chyby nepovažují, arciť to, že jde o chybu, vidí všichni okolo. Všichni, krom toho, koho se to exaktně týká.

Bude-li tou referenční skupinou nějaké náboženské uskupení, politické uskupení, gang, parta, atp., přijmou nekriticky jejich hodnoty, ideály, chyby, omyly, až do bisarních detailů. V této příčině se, potom, mohou vůči rodičům vymezit – v dobrém i ve zlém.

Jestliže se člověk stane (vyhraněnou) individualitou, je typově vysoce pravděpodobné, že bude vidět chyby – na učitelích, rodičích, prostě na všech, co se mu snažili jít vzorem, bohužel, velmi často, bude vidět jenom ty chyby.

Až opravdu vyzrálá, nonkomormní, osobnost je s to na chyby své sociální skupiny nahlédnout „z patra“, posoudit je nezaujatě a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, vzít si to dobré a vystříhat se toho špatného. Takových jedinců je minimum!

Souvisí to, totiž, s ochotou převzít odpovědnost. A lidí, kteří jsou s to dobrovolně převzít odpovědnost, je čím dál, tím méně.