Jaký je rozdíl mezi zlozvykem a projevem duševní poruchy?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Nesnadná odpověď, leč pokusím se. Nesnadná obecně, akademicky, a pak hlavně v tom, že je velice těžké vysvětlit „bláznovi, že je blázen“. 😅

Pomineme-li biologicky podmíněné psychické nemoci, poruchy a úchylky, které jediné jsou objektivně diagnostikovatelné, tak drtivou většinu psychických poruch, nemocí a úchylek provází, buďto, neuroticismus, (nezvládnutý) úzkostně inhibovaný temperament, nebo paranoia.

To je takový základ. K tomu je nutno si připočíst nízké sebevědomí, deviantní pohled na skutečnost, který je způsobený špatným prostředím v dětství, neadekvátní výchovou, absencí adekvátních emocionálních vztahů v rodině etc. etc. etc.

Prostě, i když je psychický stav člověka lékařem subsumován pod nějaké číslo diagnosy, a pro toto, prosím, dejme tomu, že je in concreto subsumován správně, tak co člověk, to originál.

Nejprve setrvejme u těch třech základních znaků, které jsem výše vyjmenoval.

Neuroticismus způsobuje nízkou frustrační odolnost. Pacienta „obtěžují“, stresují (nad míru obvyklou poměrům) běžné životní situace. Dá se říci, že od určitého stupně neuroticismu by pacient potřeboval „zlatou klec“, potřeboval by, alespoň (reálně) dočasně, prostředí bez stresu, nebo alespoň s minimem stresu. Netvrdím, že to je nedosažitelné, jen je to velmi nereálné. On, totiž, zdravý organismus určitou typovou dávku stresu potřebuje, je to jako se vším v životě: pokud je stresu málo, člověk trpí. Pokud je stresu hodně, je to taky špatně. Musí toho být „tak akorát“.

Je otázkou, jestli v naší společnosti je, pro většinu lidí, toho stresu „tak akorát“, nebo už je ho mírně více, než by bylo „tak akorát“. Na to nedokážu odpovědět. Ano, jistě, a prima vista by se dalo říci, že narůstání psychiatrických pacientů ukazuje na redundantní míru stresu ve společnosti, ale až tak jednoduché to není. Do značné míry si, totiž, sami určujeme, kolik toho stresu budeme mít. Co si pustíme do života, a co už ne. Je to, do značné míry, dáno společenským nastavením, které, v tomto směru, rozhodně není v Evropě ideální, poněvadž je příliš kolektivistické, s malým důrazem na osobní odpovědnost, a s poměrně nesnadným životem individualit (i když je jich, krom Německa, ve společnosti kolem 40%!).

Člověk, který má k neuroticismu sklony, no a v tom životě se k nějaké té neurose dopracoval, tak – většinou – na ten svůj stav není s to nahlédnout. On se, totiž, odehrává u něj uvnitř, no a společnost je, obecně, nastavena tak, že mu v tom vychází vstříc, namísto aby se proti jeho neuroticismu zdravě vymezila a nastavila mu zrcadlo. Takže ano, velice často platí ono všelidové pořekadlo, že „blázen neví, že je blázen“. A teď pozor: pathologický život pacienta je způsobem neuroticismem, to ano, protože se mu pacient nepostavil, tak jako hrdě, čelem, tak jako „pojď, svině, a já ti rozhodím sandál!“. Opět jde, do značné míry, o kulturní podmínění, „svázanost křídel“ se tomu, také, říká jinak.

Pokud má někdo, obecně, úzkostně inhibovaný temperament, tak obecně se s tím dá naučit žít. Samozřejmě, čím dříve si tuto svou vlastnost (sama o sobě to není nemoc, porucha ani úchylka) uvědomí, a pokud má adekvátní výchovu a prostředí, naučí se s touto svou vlastností žít, dokonce jí může využít, ve svém životě, tak, že se pro něj stane předností. No, ano, ale podle sociologických odhadů má adekvátní výchovu – globálně – maximálně 2% dětí, u nás je to ještě méně. Takže šance na to, aby mělo adekvátní výchovu dítě, které je nějak „divné“, je, přirozeně, nižší, tak v jednotkách až desítkách promile.

Problém bývá v tom, že úzkostně inhibovaný temperament je, do značné míry, geneticky a biologicky podmíněný. Jistě, lze s ním pracovat, ale to, že ho takto jedinec má, změnit nelze. My nemáme nějaký „antiúzkostín“, ani nějaké „cvičení“, po jehož opakování by se úzkost ztratila. Ano, máme anxiolytika, což jsou léky na tlumení úzkostných stavů. A ony fungují, v rámci možností, docela dobře, vlastně je to jediný „psychiatrický“ lék, s kterým mám nějakou osobní zkušenost. Mi anxiolytika (Lexaurin), svého času, pomohla: prostě jsem si vzal půl tabletky, večer, a do půlhodiny jsem usnul. Spal jsem dlouho, deset, dvanáct, čtrnáct hodin, a tím, že já pořádně žeru (nejen množstvím, ale i kvalitou a pravidelně), a že jsem spal dlouho, tak když jsem se vzbudil, tak jsem byl klidný a čilý. A ano, to, co se stalo, jako to trauma, které dosud nebylo zpracováno, mělo tendence se vracet – přirozeně. Ale protože já vím, že před tím neuteču, že to nemá smysl, tak jsem – tehdy – setrval v té situaci, pustil jsem si jí „k tělu“, nebál jsem se (vlastně se lidé bojí sami sebe 🙃😅, že neodpovídají „představě“), tak se to zlepšovalo, ale třeba za dva dny jsem byl zase zrychtovaný, tak jsem si vzal zase, večer, půl tabletky. No, jestli jsem potřeboval ty tablety čtyři, z toho balení, tak to bylo moc. Ale pomohlo to.

No ano, jenže anxiolytika jsou vysoce návyková, a proto je nelze užívat dlouhodobě. Takže, pacientům se nasazují antidepresiva. Účinnost antidepresiv je pořád sporná, jo, na akademické rovině se pořád vede odborný diskurs na toto thema. Ony, samozřejmě, prokazatelně fungují, tj. vyplavují do mozku ten dopamin, ale je to umělý dopamin, a proto, pokud pacient nedělá nic jiného, než že jenom žere ty prášky, tak ty výsledky moc nebývají.

Většina lidí, kteří nezvládnou svůj úzkostně inhibovaný temperament, se pohybuje v nějakém depresivním módu. Depresivní stav způsobí, že se na všecko dívají černě, nic je nebaví, svému okolí jsou na obtíž (nechceš trávit čas s kyselým člověkem), samozřejmě, pracovní výkon také klesá. Jenže pokud mají ty úzkosti prakticky celý život, jenom se to teď, třeba, vlivem životních okolností zhoršilo, tak oni jsou v tom, vlastně, naučeni koexistovat. Takže ano, jsou nemocní, ale mají návyk, zlozvyk. A jak, v jakém rozsahu? Tož to je velmi silně individuální!

Paranoia je asi nejhorší, z těch třech. Protože paranoidní člověk vidí za vším něco, a to něco je vždy negativní. Hranice mezi zdravou, fysiologickou, obezřetností a paranoiou může být velmi úzká, ale vždy je (po odborné stránce) velmi zřetelná. Můžeš vzít jednoduchý příklad: Ty budeš můj podřízený. Ty jsi, tak jako celkově, komplikovaný člověk. Já budu mít den blbec, jo, jako ho máme každý někdy. Tím pádem na Tebe nebudu mít takové „nervy“, jako obvykle. Ty uděláš (objektivně), v práci, nějaké alotrium, třeba budeš, při skládání flašek lahve do regálu, hnusný na zákazníka. A já, protože mám den blbec, tak Tě zmrdám, jak Saxanu.

Teďka, neparanoidního člověka, v tu chvíli, „kousne“, arciť, co by ho nekouslo. Ale jak se uklidní, jak vyprchají ty prvotní emoce, tak si uvědomí, že byl fakt hnusný na zákazníka, a pokud mne zná, tak mu dojde, že asi taky nemám zrovna nejlepší den. Dojde se omluvit, že byl zlý na zákazníka, a já se mu omluvím za, řekněme, přehnanou reakci. Problém vyřešen, harmonie obnovena.

Paranoidní člověk na to, že se choval, jak se choval, tedy, mírně řečeno absolutně nevhodně, nenahlédne. To je takový charakterový rys těch paranoiků, oni to tak, v drtivé většině (v psychice není nic stoprocentní, pozor na to!), mají. Jsou ještě více etablováni v roli oběti, takže on je chudák, a já jsem ten špatný. Bude za tím vidět „něco víc“: já jsem si na něj zasedl, nemám ho rád, chci ho zničit. Nebo, třeba, určitě ho všichni v práci pomlouvají, a já jim věřím, a proto … Přitom já takto osobní rozhodně nejsem. Ale jemu to nevysvětlíš. Za prvé, nesvěří se, protože je paranoidní – nikomu nevěří. A když už se někomu svěří, tak to ale bývají, většinou, sociopati, podvodníci, kteří mu, buďto, mažou med kolem huby, nebo dělají, že jsou jeho spojenci. A ti ho, přirozeně, budou v jeho bludném nastavení utvrzovat. A najdou se, v každé době, v každé společnosti, každý takový nějaké kolem sebe má!

Když žiješ léta v nějakém takovém módu, tak se tomu módu přizpůsobuješ. Přirozeně, odstraňuješ – vědomě nebo nevědomě, úmyslně nebo neúmyslně – ze svého okolí všecky, kteří by ti mohli nastavovat zrcadlo. Vytváříš si „pojistku na pojistku“, takže ano, není problém nějaká obsedantně kompulsivní porucha, jo, nebo něco podobného. Nabaluje se to. A ano, jde, do značné míry, o zvyk, potom. Samozřejmě o zlý zvyk, eo ipso, zlozvyk. Ale původcem je paranoidní osobnost.

Takovým objektivním kriterionem, na základě kterého můžeš odlišit zlozvyk jako takový od zlozvyku, který přímo souvisí s nějakou psychickou poruchou, nemocí, či úchylkou, je, jednak, to, nakolik ti to škodí, ten zlozvyk, a potom to, nakolik jsou ty zlozvyky provázány. Protože zlozvyky neurotika budou směřovat k vyhnutí se stresu (arciť je to k ničemu, je to nemožné), no a zlozvyky, třeba, paranoika budou směřovat k té „ochraně“, budou vytvářet „pojistky na pojistky“.

Dalším měřítkem může být komparace zlozvyků jedince s zlozvyky referenční skupiny. Ono pochop, synek z Prahy, z profesorské rodiny, dejme tomu, bude mít typově sklony k úplně jiným zlozvykům, než takový synek z vyloučené lokality někde v ULDR, kde nikdo nemá ani základní vzdělání a pracovat je „hřích“. Třeba. Ale, pokud bude paranoidní synek z profesorské rodiny z Prahy i synek z vyloučené lokality v ULDR, tak ty zlozvyky budou mít, jisté, typově shodné rysy, budou podle stejného mustru. Podle toho je dokáže odborník – psychiatr nebo psycholog – odlišit.

Zase už s tím otravuješ? Ptej se svého psychiatra. Čemu nerozumíš, když je to tu psáno tolikrát, to pochopí i medvěd. Tak znovu, všechny podobné dotazy směruj na tvého psychiatra.