Jaký je rozdíl mezi Kosovem a republikami na východě Ukrajiny?

Kosovo a okoli je kazdemu u (_|_)e. Na Ukrajine jde o vliv Ruska.

Na území Kosova se nevede otevřená válka.
Kosovo je uznáváno některými státy, republiky na Ukrajině nejsou.
Chtěl bys něco konkrétního? Přečti si historii obou území i ta je dost podstatná.

Hlavní a reálný důvod vystihl kolega setapouch.

Dodám jen několik stručných odstavců z nespavosti:

Srbština a albánština jsou jazyky odlišné, vzájemně nesrozumitelné. Původ Albánců a jejich vztah k předslovanským illyrským etnikům je předmětem sporů. Kosovo bylo v raném středověku území převážně slovanské, srbské a až za turecké nadvlády a později se tam „rozmnožili“ Albánci. Což samozřejmě nemá vliv na to, aby se tam všichni, kteří se tam narodili, necítili doma. Podobně jako sudetští Němci, jejichž předkové se na území Českého království usadili po Třicetileté válce (nebo i předtím), považovali zemi, kde prožili dětství, za svou vlast. Srbsko-kosovská hranice alespoň přibližně reflektuje jazykové oblasti.

Rozdíl mezi ruským a ukrajinským národem je takový diskutabilní. Není tam jasná hranice ani jazyková ani historická. První, středověký, státní útvar ve východní Evropě vznikl kolem Kijeva a nese historické označení Kijevská Rus. V novověku, po etapě vlivu polsko-litevského, sem Rusko postupně rozšiřovalo svůj vliv (vč. rusifikace). Východní hranice státu Ukrajina byla upatlána ve zmatcích za rozpadu Ruska po VŘSR, a i později (třeba i za Chruščova) se nepočítalo, že by měla někdy hrát roli hranice mezistátní.

Podobně lze uvažovat i v otázce náboženské – dlouhodobý antagonismus srbští křesťané versus albánští muslimové, zatímco na Ukrajině otázka katolíci – uniaté – pravoslavní zřejmě dnes nehraje takovou roli (což neznamená, že to někdo nemůže oživit).

Srbsko-albánské rozbroje vznikly lokálně. Alespoň mi není známo, že by je vyvolával někdo ze zahraničí. Srbsko, a ani Albánie, nevstupovaly do nějaké organizace, setrvání Kosova v rámci Jugoslávie respektive jeho odtržení nehrálo z geopolitického hlediska významnou roli. Totéž nelze tvrdit o Ukrajině, vzhledem k její poloze, k tomu, že k rozbrojům došlo v souvislosti s asociační smlouvou s EU a při vědomí, jak briskně došlo k akci na Krymu.

V případě proruských oblastí jde o přímé připojení k Rusku. Součástí dohod o oddělení Kosova bylo, že se nespojí s Albánií. Což ovšem teď po příkladu anexe Krymu nemusí vydržet – ale to jen na okraj.

Kosovo lze označit za hospodářsky zaostalý region. Naopak východ státu Ukrajina je ekonomicky jeho nejsilnější oblastí – těžba uhlí, průmysl (i když dnes asi dost zastaralý).

Společný rys, který zmíním, je to, že rozpad Jugoslávie a SSSR provázejí pocity prohry a ublíženosti u do té doby majoritního národa. Opět podobně jako u Němců po 1. svět. válce. Vlády a správní orgány řízené příslušníky těchto majoritních národů se v minulosti často dopouštěly persekucí vůči menšině – tedy srbská na Albáncích (ovšem v dobách osmanských zase muslimská na křesťanech) a ruská na Ukrajincích. (Pozn: Násilí ukrajinských nacionalistů v 30. a 40. letech směřovalo proti všem neukrajincům a nešlo o státní moc.) Nezaznamenal jsem v našich sdělovacích prostředcích, že by Ukrajinská vláda po rozpadu SSSR persekuovala ruskojazyčné obyvatelstvo – nemyslím, že by si to byla mohla dovolit. Chybí tedy zjevný důvod, proč případnou otázku sebeurčení tohoto obyvatelstva řešit z jeho strany násilnou cestou.