Největší ranou byl odchod všech mých
blízkých a mazlíčků do nebe.
Rozchody.
Odchod z práce.
Nemoc.
Úrazy.

Tých rán bolo viac, život dokáže byť blahodárny, ale aj krutý
zbytočná smrť dieťaťa z jedovatých húb
vyhorený byt
niektoré zákony prijaté parlamentom

Byl jsem v komparsu ve filmu Král Ubu. Hrál jsem polského vojáka a válčili jsme proti Rusům na zamrzlých novomlýnských nádržích. Tam, co trčely z vody takové staré mrtvé stromy, což bylo skvělé pozadí a ve filmu to skutečně velmi dobře vypadalo.
Točila se scéna, kdy Ubu (Marián Labuda) vlezl do kadibudky, která pak dostala zásah granátem. Když mělo k výbuchu kadibudky dojít, tak tam Labuda už pochopitelně nebyl. My jsme byli instruováni, abychom si pokud možno výbuchu nevšímali, a pokračovali v bitvě na pozadí scény. Abychom si nelehali na zem a nekoukali se směrem ke kameře. Připravili kadibudku, umístili do ní pyrotechniku, nachystali scénu tak, aby to nikdo nekoupil kusem dřeva. Kamera – akce, a začali jsme bojovat. Najednou se ozvala rána jako prase. Zcela instinktivně jsem skočil k zemi (vlastně k ledu, bo to bylo na té nádrži). Jak jsem tak klečel na čtyřech zemi, podíval jsem se směrem k místu výbuchu, za kterým byla skoro v jedné přímce kamera. No, nejsem si tím úplně jist, kompars je ve výsledku dost rozmazaný, ale myslím, že jsem tam ve filmu v kině zahlédl těsně po výbuchu sebe sama, kterak s naprosto dementním výrazem čumím přímo do kamery.
🙂

V přenesené slova smyslu? Když jsem vyhořel.

Když se stavěl Nuselský most, schodili jsme z něj do Křesomyslovy ulice dvousetlitrový sud s asfaltem. Rána to byla náramná. Nekamenujte mě, ano, byl jsem blb.

Pro mě byla největší ranou zrada člověka, kterému jsem důvěřoval.

Zažil jsem dvě rány, z toho jedna mohla být osudová. Tehdy jsme cestovali osobákem ze Svitav. Stmívalo se a byla mlha. Najednou se ozvala dutá rána, načež šofér zpomalil a tu jsme na silnici špicí proti nám spatřili radlici od sněžného pluhu, která spadla z korby nákladního auta jedoucího před námi. Nemít štěstíčko, asi bych si zde dnes s vámi nedopisoval.
To druhá událost byla pouhá banalita, ale s bouřlivým vyústěním – díky nadúrodě jsem se rozhodl část rybízu přeměnit na víno. Abych urychlil kvašení, na radu kolegů jsem dvacetilitrový demižon umístil na skříň v naší ložnici. Bohužel, kvůli příliš bouřlivému procesu se otvor do „kvasítka“ ucpal a poté tlak nádobu roztrhl. Cosi jako burčák pak vyteklo a vsáklo se všude okolo. Nechápu proč, ale manželka byla tehdy na pokraji infarktu a hrozilo domácí násilí. I přes opakovaný úklid bylo v ložnici cítit vinný odér ještě několik měsíců.

Když mám vynechat pyrochemii, tak asi hromové zahřmění od blesku, který před barákem rozčísl strom. Byl jsem asi 30m daleko, v uších mi pískalo až do druhého dne. :)

Pokud vynechám životní a pyrotechnické rány, tak asi největší mechanickou ránu jsem zažil, když mi na nádraží ve Volarech spadl tank T55 ze železničního vagonu.

Jakou jsem zažila největší ránu?
Když jsem si nechala udělat trvalou. POPRVÉ A NAPOSLEDY.

Na vojně, sonický třesk letadla v podlimitní výšce.

Jeden zdejší uživatel mne z něčeho osočil,
neuvedl, v čem to „něco“ spatřuje a nedal
mi ani šanci zeptat se, oč šlo.

Vadí mi hlavně to poslední, protože nevím,
co si mohl mylně vysvětlit
a na co si případně mám dát pozor…

Zrada u těch, co jsem jim věřil.

Pokud zůstanu v oboru mechanických ran, tak jsem zažila při požáru laborky explozi tlakové lahve s fluoridem sírovým. Pecka to byla převeliká.

Nechtěl jsem vůbec vzpomenout. V 1991 kolega svářeč povídá: hele tos neviděl. Jak byl ten jeden svářeč v kolektoru, (podzemní průchod pro rozvod tepla a vody), tak jsem tam mrskl tu kuličku v alobalu a ozvala se taková rána a ten co tam svářel, vylezl ven s vykulenýma vočima, co se prý stalo. Nikdy to prý nezažil.

No a co se týká mého sluchu, bylo slyšet, slyšeli daleko výbuch v elektrárně na Radlase. Mrtví tam byli, zůstali sirotci a vdovy.

Největší rána? Tak to bylo asi jednou v noci při silné bouřce. Blesk uhodil tak blízko, že se se mnou zatřásla postel i stěna u hlavy. Ještě teď mě z toho mrazí.

Když mi došlo, že člověku kterého miluji nejvíc na světě jsem lhostejná.

Před pár dny se mi za pět min. čtyry zatřepala jak cyp dřevěnica na patkách, to sem měl největší bobky, ve spánku to tež byla strašná rána. Co bys řek? No zemětřesení! U nas na Prajzske! Takže mě už žadna řacha nepřekvapí a je mi jasné, že na tych patkach sem to od*ral nejvíc ze všech tudyk od Šulek až po Čurin, to je jasne!

Jinač, u-vi-di-me fčil v nedělu, co budum za bomby!

Volby, u koryt pracháči, huliči, uljanovci, samurejci

ty keplere!