Jak se vypořádat s vědomím že jednou zemřu a můj život jednou skončí?

jediným způsobem je užívat si života a neřešit to. Řiďte se heslem epikúrovců: „Smrt se nás netýká, protože dokud tu jsme, smrt není, a když smrt přijde, nejsme už my.“

Neboj, jsme na tom všichni stejně!

Zkuste si projít i starší odpovědi:
http://www.od­povedi.cz/vyh­ledat?ie=UTF-8&cx=01759792­7737963345235%3Alv-gxwjxnxe&cof=­FORID%3A11&ci=­&q=boj%C3%ADte+se+smrti&­sa=Vyhledat

Lidská bytost je,jak se zdá,jediný tvor na této planetě,který si téměř celý život uvědomuje,že jednou zemře.
Na začátku si to samozřejmě nepřipouští,ale jak plyne čas,začne uvažovat o „věcech rozličných“.
A tak mi připadá,že jako určitý druh kompenzace nám byla dána schopnost smát se, ale i plakat.
Nic na tomto světě totiž není zadarmo.
Mě tohle vědomí pomohlo,snad píchne i tobě.

Tak Vy byste chtěl znát odpověď? A hnedka pěkně tu správnou? Obávám se, že Vás nepotěším, a opravdu by mě překvapilo (mile), kdyby se to tady někomu podařilo. Doufám, že Vás potěším alespoň konstatováním, že jste normální. Takovou odpověď už totiž hledáme po opravdu nesčetně generací. Odhaduji, že přinejmenším řádově desítky tisíc let. Trápí to totiž každého, kdo si uvědomuje svou smrtelnost a má funkční pud sebezáchovy. To je podstata lidství, jíž se odlišujeme od zvířat (Asi! Zvířatům do hlavy nevidím). A jen „šťastný primitiv“ si nikdy nepoloží otázku, proč se rodit do světa a plahočit se po něm, prát se, hromadit materiální hodnoty nebo něco budovat, když to všechno nakonec opustí a ve finále z toho nic nebude mít. Proč hromadit vědomosti a prožitky, když s ním zaniknou i ony. K čemu je dobrá civilizace a lidstvo samo, když jednou zanikne i ono, nejpozději se zánikem vesmíru, a když vniveč a nebytí přijde vše, co se událo v časoprostoru (viz různé kosmologické hypotézy).
Touto problematikou se zabývaly zástupy myslitelů a filosofů a popsaly hory hliněných tabulek, pergamenů, papíru a datových úložišť, že by se souhrn jejich úvah na server odpovědí.cz spolehlivě nevešel. Obraťte se na ně. Třeba taky něco přidáte Vy. Mě napadají jen tři „řešení“, další snad přidají jiní uživatelé.

1. Myšlenky na smrt potlačit nějakou usilovnou činností. Nejlépe takovou, která prospívá i ostatním a ulehčuje život vezdejší. Například myslet na budoucí generace. Je příjemnější strávit život v čilé činorodosti než se trápit.
2. Sám sebe přesvědčit, že smrtelní nejsme. Tedy, že smrt je jen přechod do jiné formy bytí, do záhrobí, do podsvětí, do nebe k Pánubohu, do jiných dimenzí apod. Tomu se říká náboženská víra. Taková víra může pomoci zbavit se pocitu marnosti a strachu z vlastního zániku. Na osobní úrovni, když to člověku pomáhá, na tom nemusí být nic špatného. Jistě je lepší uvěřit v boží spásu než si ničit zdraví návykovými látkami. Můžete přijmout některou z již dlouho se vyvýjejících náboženských ideologií. Nejvíc jsou v kurzu křesťanství, islám a budhismus. Jsou i jiné nebo si můžete vybrat z různých učení, co Vám vyhovuje. Na úrovni celospolečenské je to složitější, dochází k jejich zneužívání (stávají se společenskou povinností, slouží k upevňování hierarchie nebo k manipulaci celými populacemi apod.). Karlu Marxovi je připisován citát: Náboženství je opium lidstva. Ano, lékař podá opium trpícímu, nemůže-li mu pomoci jinak. Podávat však opium masově vede k degradaci populace. Takže pokud Vás trápí, že víra v Boha-spasitele nám pouze usnadní nebát se smrti, ale pokud tento Bůh reálně neexistuje, otázku smyslu bytí a definitivního zániku každého z nás to reálně neřeší, pak –
3. Vytvořte si vlastní světonázor. Vyberte z různých učení to, co Vám připadá správné, přidejte něco svého a nabídněte nám ho. Takoví lidé v dějinách byli. Například Ježíši Nazaretskému je připisováno, že změnil otázku, kde je posmrtný život, na otázku, kdy je. V budoucnosti. Tam se toho vejde. Na úrovni antického myšlení a představ třeba vzkříšení všech duší Bohem. Na dnešní třeba přeměna vesmíru v něco jiného. Změnit časoprostor? Přeorat subatomární částice? Změnit tok času a vzkřísit duše? Lidskýma silama? Sci-fi! Stejná utopie jako klasická náboženství! To už nechám na Vás. 😉

Budeš se s tím muset vyrovnat stejně jako my v šichni, protože v tomto případě ani sebevražda nic nevyřeší

Vypořádat se s tím že zemřu lze tak že věnuji pozornost moudrosti, moudrost se rozvíjí tak, že volíme mezi hodnotami které jsou více duchovního rázu.
Např. někomu poradit, vás potěší protože jste předal něco co roste a podporuje život. Naopak pomíjivost věcí přináší pocit marnosti. Jako když vidíte čerstvou fasádu postříkanou sprejerem se spornou „uměleckou“ hodnotou.
Stejně tak když člověk žije víc pro sebe, cítí víc marnosti a když má rodinu nebo je nějak jinak užitečný, naplňuje ho to spokojeností. Některé hodnoty jsou více a jiné méně pomíjivé.
Když se rozvíjíte, zdokonalujete svou osobnost, získáváte dobré vlastnosti, budete se svým životem spokojenější, zdá se být zhodnocený. Poučil jste se a něco pro svůj charakter získal.

na otázku c) už musíte věřit že duše neumírá. Co se týká duše, nemůže si nechat tělo, jen svou lásku kterou ji kazí negativní postoje 🙂
Cokoliv co děláme může zničit naše positivní cítění nebo zlepšit. Takže bych to tak neignorovala, je to dobré vodítko aby člověk neblbnul a nepádil za cizími statky, ale žil tak aby jeho štěstí padalo i kolem 🙂

Občas mě přepadají taky pocity úzkosti, když na tohle téma pomyslím, je to většinou večer, když jsem třeba sama doma. Nejlepší je na to nemyslet a když už, tak se na to dívat s nadhledem, udělat si z toho srandu… Proto taky máme černý humor :)

Tvoje starosti bych chtěl mít.