Jak se nebát plavání a vody?

Měl jsem podobný problém, když jsem jako školní dítě jezdil se třídou (tuším že to bylo v páté třídě) na výuku plavání do městských lázní. Byla to pro mě muka a plavat jsem se nenaučil. Když mě bylo patnáct, řekl jsem si, že to zkusím nějak zlomit, protože mi bylo trapně, že neumím plavat, když všichni kolem mě plavali v pohodě. Rodiče mě tedy přihlásili na kurs plavání ( do stejného bazénu, kam jsme chodili se školou), ale k plavčíkovi, který plavání vyučoval. Ten měl úplně jiný přístup k výuce, že jsem se plavat naučil a vody už jsem se nebál. A mohl jsem „řádit“ v řece s kamarády, dokonce plavu pod vodou s otevřenýma očima a když jsem byl mladší, tak jsem bez problému skákal ze stromu do řeky, nebo na jiném místě z houpačky, kterou jsme tam nad řekou měli. Dnes bych to možná také přežil, v mém věku ale už neriskuji.

Ano, mám. Plavání nesnáším. Dokážu se v nouzi udržet, „umím“ prsa.
Mám velký pud sebezáchovy a lézt tam, kam nestačím, mi mozek nedovolí.

Těžko říct, každý jsme jiný. Měl jsem z vody hrůzu, na povinném plavání ve 3. třídě se ta výuka řešila dost „Spartánsky“ a víceméně akorát prohlubovali můj blok. Nebýt naší učitelky, která se mi trochu věnovala alespoň poslední jednu nebo dvě lekce, tak ze mně mohl být nadosmrti zapřisáhlý neplavec. Díky ní jsem pak začal s tím co alespoň trochu dokážu a postupně jsem se lepšil snad s každou návštěvou pískovny. Pro mně základ – zvládnout trvale „šlapat vodu“. Pak z toho se bezpečně dostat na prsa nebo na znak a zas zpátky.