Jak pochopit kulinářské umění s glutamáty?

orestez

Jako minulý rok, jako minulou Neděli se scházívá početná rodina Běželových v tyto hodiny, jež jsou oznamovány úderem kostelních zvonů. Všichni v tu dobu musí zanechati prací na humně, z kravína přijede na kole jakýsi potrhlý stréc v saku, velkých černých botách a v klobouku. Na bílých stěnách jsou rozpláclé mrtvé mouchy.

Kmotra v zástěře vychází z domku a svolává děti k obědu. „Děcka! Honem oběéd!“ Rozléhá se dědinou, jež slove Hlina. Přístavek pro spaní tolika osob vytvořili zrušením chléva, který je přestěhován přes ulici dolů k Vančicím vedle pole. „Marůš Jarku Elí Růžo kdeste!? Oběd!“ Volá kmotra s vařečkou v ruce. Dnes vařil strejda Slávek. Vařečkou se svolává pod pohrůžkou násilí. „Poťte okamžitě sem nebo dostanete na prdel!“
I Toník, nesvéprávný občan, který psu dává darovaný pokrm, který z hladu ukusuje kosti, jež náležely psu by rád přišel, jenže málokdo chce krmit blázna, jen snad pod vidinou koupě domu. Tak jsem viděl, co všechno vařili, znal jména všech starých usedlíků. Zvlášť vzpomínám, jak jsme si děcka začli a házeli po sobě kamením. Dozvěděla se to jakási soudružka ředitelka školy. To ona předsedala jako komise při veřejných volbách.
Svolávalo se na oběd. Děcka nasycená vytrhanou mrkví ze záhonu, obilím z pole a napitá vodou z pumpy, najezená obecními třešněmi musely jít do domku do velkého pokoje, kde bylo horko, jen za záclonou pootevřené okno a všichni houpali nohama. Dlouho, předlouho se čekalo na rozdání talířů, sloupy bílých různorodých talířů. Růženka dostala svůj talíř s růžičkami, já s otlučeným okrajem. Dospělí na židlích aby se neřeklo něco prohodili. „To je horko dnes co? Uvidíme jak pojedou vlaky. Jen aby nepršelo.“
Nejkrásnější z toho mého působení na vesnici bylo v kostele, kdy se rozezvučely ohromné zvuky varhanních píšťal. „Abys viděl, pojď, dám si tě na ramena Jary.“ Nádherná hudba.

Tak si stále hrají se svými hliníkovými lžícemi a smějí se. „Co dnes bude na oběd?“ Odpověď zní hádej hádej hadači. Nebo hrnek od peří. Copak to je odpověď? To jsme mohli dojíst tu višeň na druhém konci ke Kounicům. Paní dcera, uřvaná kmotra opatrně přinesla velký porcelánový polévkový kotel s vřelou polévkou bez víka a s naběračkou.

„Už jsem chtěla volat starosty.“ „A proč prosím vás?“ „Mám tady ještě jednu volnou židli. On jel ale do Silůvek pro dřevo.“ To si všichni pochutnáme! „Mami, co je to? Písmenková?“ Máma by odpověděla ale byla překřiknuta: „ale di ty. To je moje polífka ze sáčku. Písmenka jste jedly včera.“ „Mami!“ „Tak jezte.“ Bábi přichází, šourá svými boty důchodkami. „Přeji dobré chutnání!“ Říká obvykle rychle. Sborově odpovídáme „děkujeme za přání.“ Dospělí se cítí trapně.
„Otče náš všemohoucí, dej nám … všeho vsudy ámen.“ „Ámen!“
„Tak šupky. Růžo tobě to nechutná?“ „Mm! Nechci to zelené m!“ „Tak pojď na klín. Pojď papat. Jednu lžičku za maminku, polkni, hlasitě, přes ohryzek. Tak. Druhou za tatínka.“ Nad stolem jsou na mucholapce mouchy. Někdo smrká, malé děti dostaly bryndáček. „Třetí za sestřičku,…“ „To je holký.“
Copak jsme to jedli? Knedlíčkovou z Fitany, plnou soli ale ta voní glutamátem! Až kolem baráčku Šťastných, okolo Hladíků nahoru, dál až k JZD a ke kolotočům. Kočky utíkají pryč a psi vyjí. „Tak jez. Budeš králem. Kdo dojí jako první, bude králem. Tady máš ještě půl lžičky.“
Dospělí se strachem by raději odešli na procházku do lesa aby nemuseli jíst to srnčí. „Jak vám chutnal srnec?“ Utírají si mastná ústa, „ff, já su najezená.“ „Moc dobré to bylo.“
„Haf haf!“ A málem si odblinkli.
Tolik talířů, sloupy nádobí jako mrakodrapy v New Yorku. Mňam! Přeji dobré chutnání. Děkujeme za přání. Zatímco se dospělí dozvěděli že zabili psa, my si hráli s mandelinkama. „To se nesmí sypat písek do pumpy. Vždyť to nepumpuje.“ „Já toho fagana zabiju.“ „Kdo tam nasypal ten písek?“

Mc Merkurion

… z tebe bude možná nějakej spisovatél …

Kepler

…spíš plagiátor…

orestez

Nene, v lednu mi vyjde kniha Přátelé a jakési lásky.

Kepler

Tak promiň, připadalo mi to jako kopie textu z nějaké knihy. Gratuluji!