Jak berete, když někdo uzná svou chybu?

Uznat otevřeně vlastní chybu vyžaduje jistou dávku upřímné pokory.
Rozhodně to není slabost, ale vzácný charakterový rys, který se dnes příliš nenosí.

Beru to obvykle pragmaticky, ale popravdě hodně záleží na mém vztahu vůči problému. Hele, víš sám, že přiznat chybu někdy ani nepřichází v úvahu (pokud chceš, aby „kára dorazila do cíle alespoň NĚJAK, byť i se ztrátou kytičky“ – účel světí prostředky), ovšem rozhodně (pokud někdo chybu přizná) to nepovažuji za negativní vlastnost, naopak! Na druhou stranu bývá někdy jednodušší chybu přiznat, než zatvrzele trvat na svém za KAŽDOU cenu. Zkrátka HODNĚ záleží na tom, co je ve hře, no.

Ale jedna věc mě přeci jen v tomnto ohledu sejří a nenechá mě v klidu. Je to taková vyloženě ženská specialita, téměř jistě ji znáš. Ale pro jistotu abys pochopil, tak ukázka ze života.

Broučku, těmi vraty neprojedeš, necháš na nich zrcátko.
Ale projedu, ale projedu, jen si musím dobře najet!
ŘACH!!!
(mlčím a dívám se jinam, jistě chápeš, jenže…)
Proč jsi mi neřekl, že beru zrcátko, já bych to jinak určitě projela!
GRRR!!! Trestný čin vraždy se vznáší ve vzduchu. ;) :D :D

Všiml sis, že chlap v takové situaci někdy chybu přizná, jindy ne, ale jen žena svoji chybu (na kterou jsi PŘEDEM UPOZORNIL!) dokáže „hodit na tebe“? ;) :D

Vážím si toho, vůbec to nepovažuji za chybu > naopak.

Respekt. Vždycky.

Uznat chybu není slabost, může to tak ale vyznít, pokud to ten dotyčný blbě podá.
Pokud jsem přesvědčen, že jsem chybu udělal, nemám problém ji uznat. Problém ale často je, mě o tom přesvědčit. 🙂

Přiznat chybu je umění králů. Kraluji!
Udělala jsem chybu? Tak ji napravím. 🙂

Především i když to obecně vyjde jako uznání chyby, nemusí to mít stejnou dohru. Záleží o co se jedná a kdy je třeba uznat danou chybu, za jakých podmínek. Hlavně v mezilidských vztazích je to velmi ošemetné a někdy je to kruté citové vydírání. Ale jinak jistě, silný člověk chybu přizná, slaboch ji nepřizná. A když někdo chybu přizná, nemělo by se mu to často připomínat.
Na vojně platilo – nebudeš potrestán za to, že jsi utekl, ale že jsi se nechal chytit.

Já bych řekl, že určitý nadhled musí mít oba tzn. i kritik.
Je těžké uznat chybu blbci, kterému jde jen o potěšení shodit druhého ve snaze ze sebe udělat chytrého. Pokud se chyby vytýkají tzv. inkognito, většina "hříšníků"je schopna ještě poděkovat.

Přiznat vlastní chybu je projevem odvahy a moudrosti. Jenom od blba se přiznání vlastní chyby nedočkáš.

Já takové lidi nesmérně obdivuju, protože to dokáže málokdo.

Podle mně je super když to člověk vůbec dokáže. Dobře vím jak to bolí 😉 Ale z dlouhodobého pohledu je skoro vždy horší zůstat v bludu.
Ale neskutečně mně štve když mezi „elitu“ našeho národa patří lidé, kteří tu chybu neuznají nikdy.