Hřáli jste si někdy na prsou hada?

Zkušenost mám., i když jsem se nepoučila Věříla jsem, ale had mě „ vždy uštknul“. Už je to sice minulost, vzpomínky zeslábly. ale občas si na zradu vzpomenu

Upravil/a: annas

Ano, meli jsme v rodine takovou osobu. Trvalo mi dlouho, nez jsem ji ze sveho zivota vyskrtla.
Toxickym lidem bychom se meli vyhybat.

Ano. Několikrát. Teď už si dávam velký pozor. Děkuji.

Kdysi dávno jednou (je to zhruba 45 let), byl to můj nadřízený, ale vycházeli jsme spolu velmi dobře a věřil jsem mu. Od té doby ne, asi mám „čuch na lidi“.

Tak samozřejmě, to asi každý, kdo jenom trochu žije, že.

Ovšem já bych to ani nedefinoval, že zradil – nejsem panovník a nemám družinu! 🤦‍♀️😅 Prostě jsou to lháři, co se presentují jinak (většinou diametrálně odlišně, že?), než jací ve skutečnosti opravdu jsou. Tvrdí, že chtějí něco, co opravdu nechtějí.

S každým takovým se posuneš dál, pokud se k tomu dokážeš vrátit, zamyslet se nad tím, dojde Ti, žes to viděl, ale nechtěl vidět.

Upravil/a: Filip84

Snad ani ne

Hada? Celé klubko hadů! Jenže v tý době jsem vůbec netušil, že „si je hřeju“ (jen jsem se ke každému choval stejně slušně a to BYL celý příběh) 🤷‍♂️🤷‍♂️🤷‍♂️

Osobní rozvoj/vývoj je zde jednoduchý- díky „hadům“ jsem ve společnosti I JÁ dozrál ve skutečného občana takže „držte huby a strčte si všechno víte kam“ a všichni budeme v pohodě 🤨🤨🤨

😉

Ani ne.
To nebyl „had“, to byly mé růžové brýle a „slepota“,
přivírání očí a naivita. Věděla jsem, nedbala jsem..,
vykoledovala jsem 😉