Dáváte peníze žebrákům?

Nikdy, předstírám že je nevidím.

… nepředstírám, že je nevidím, ale prostě je odmítnu s tím, že nemám nazbyt. Pouliční muzikanty mezi žebráky nepočítám, to je jiná. Ti nežebrají, jelikož se aspoň o něco snaží.

Čas od času.

Občas jsem dával, ale to už je dávno… ale jen těm, kteří vyvíjeli nějakou činnost… (hudebníci, prodejci „Nového prostoru“).

Čas od času.

Potkávám většinou ty, co si vymýšlí a lžou.
Pokud mně řekne kořeň, že by si dal pivo a chybí mu 2 Kč, dám mu dvacku. Jestliže ale je vožralej a blekotá cosi o nemocnejch dětech, na rovinu ho pošlu víš kam ☹.
K těm, co třeba produkují hudbu na vlastní nástroje, jsou postižení ap. jsem shovívavější. Ovšem, záleží na stavu mého „konta“ v peněžence 😁.

Nikdy, předstírám že je nevidím.

Chybí mi jiná možnost.Žiju tam,kde na žebráka nenarazím .Pokud se občas vypravím do „velkého“ města,vidím je většinou posedávat nebo postávat s krabicí nějakého utrejchu a nevidím důvod jim přispívat na další.Ve většině případů jde spíše o jejich volbu životního stylu. Sponzoruji raději konkrétní projekty těch,kteří si svůj osud nevybrali-postižení,opuštěné děti a zvířata…:D

Nikdy, předstírám že je nevidím.

Protože chybí možnost „jiná odpověď“,volím tuto možnost. Peníze nedávám,ale nabízím možnost „máš hlad,pojď se mnou koupím ti jídlo a pití (nealko)“. 90% z nich tuto možnost odmítne. Krabicáky prostě odmítám financovat.

Čas od času.

Doplňuji:
Mám vytipované dva prodejce Nového prostoru, od kterých si časopis kupuji pravidelně.

Upravil/a: Lucijej

Nikdy, předstírám že je nevidím.

Bolaku, jako sůl mi tu v tomto případě chybí ještě JINÁ MOŽNOST.
Žebráky vnímám, vidím a nepodporuji je.
V cizině jsem udělala zkušenost, že beznohý žebrák byl od jednoho obchodního centra u druhého rychleji, než jsem se tam autem stačila dostat já. Když jsem jednomu žebrajícímu dala hrst drobných, tak mi málem nevynadal, protože na naše peníze to bylo v přepočtu „jenom“ asi 20 korun.
Nejsem lékař, abych dokázala odborně posoudit, zda žebrající je skutečně zmrzačený a také nejsem sociální úřad, abych suplovala funkci státu a jeho povinnost postarat se „o své chudé“.
Být „žebrák“ je u některých lidí „profesním zařazením“ a pominu-li ostatní aspekty jejich života, může se jednat i o život relativně svobodný, bezstarostný a poklidný.
Kdo z podnikaterlů, nebo zaměstnanců o sobě může prohlásit totéž? Žebráctví je svým způsobem druh životní filozofie.

Čas od času.

prodejcům časopisů ve městě před poštou a u Tesca..
a někdy u nádraží ne peníze, ale cigaretu..
Doplňuji:
jednou jsem narazila na dvě malý holky na nádraží chybělo jim na jízdenku 16 korun dala jsem jim dvacku a šly si tu jízdenku koupit, když nelhaly tak jsem dala nebylo mi to líto i když ty peníze mohly utratit třeba za žvejky bylo mi to fuk !!

Upravil/a: briketka10

Čas od času.

Peníze žebrákům většinou nedávám, platím daně.

Čas od času.

Nikdy, předstírám že je nevidím.

Nikdy, předstírám že je nevidím.

Teď myslím houmlesáky

Čas od času.

těm co něco předvádí – hrají…učím na tom dceru soucitu s méněšťastný­mi…někdy mi to přijde i smysluplnější než charita, kde peníze jdou bůhví kam…

Nikdy, předstírám že je nevidím.