Co se pravděpodobně nejvíce podepsalo na sníženém komfortu při procházkách po okolí?

U mne nedošlo k žádné změně. Chodím v podstatě každý den. Někdy, když se mi zdá příliš horko, chodím dřív, nebo později. Zřejmě to bude i lokalitou. U nás je stále ještě dostatek lesů a zeleně.

To se asi nedá generalizovat, ale něco na tom je. S představenstvem našeho města jsem byl až do nedávna celkem spokojen, protože se o zeleň příkladně staralo, sekají se trávníky okolo baráků a tak. Ale minulý týden v rámci opravy chodníku v naší ulici porazili asi 20 zcela zdravých stromů o výšce kolem 5 m, kmen okolo 15 cm, krásná kulovitá a zastřihávaná koruna. Prostě nádhera a jediná ozdoba naší ulice. V ten moment jsem fakt viděl rudě.

Při projížďkách na kole si všímám prázdných hřišť na které pálí slunce. Nikdo by tam nechtěl být ani ve stínu. Potom absence jakýchkoliv laviček. Přímo ve městě jich je dost. O kus dál, v městských částech nejsou vůbec. Kdo má poraněnou nohu, všimne si, že není kam sednout. Když si chci po cestě sníst nakoupenou sváču, tak třeba ujedu 4 km a jím na zastávce MHD. Cyklostezky, lesní cesty hrůza. Jen jako bych projížděl nějakým průmyslem. Pak mi už dává smysl věty, že tento svět už není pro lidi. Tady stačí stroje, nafťáky, rychle projet bez zastavení. Kdo nechce sedět na listí, musí jít do restaurací. Nebo jak bývala kdysi krásná procházka podél řeky do doby, než tam vyasfaltovali rychlocyklostezku pomocí fondů. Jak se tam tiše šlo, každý kámen jsem tam pamatoval. Dnes závodníci a kolečkáři s tmavými brýlemi s rukama dozadu. Díky, jedu si pro pohodu do těžkého terénu, sednu na okraj lomu, tam může být ticho, pokud tsm neblbnou s dronem. A šlapat hodinu k přehradě, která je tak zaplněná, že namísto relaxování po celou dobu slyším vedlejší filozofické názory jiných lidí, snad bude lépe zůstat v domečku. Dát si nohy na stůl bez výčitek: doma to taky tak děláte?