annas
Další pohled na krásu. KRÁSA = estetický pojem, estetická funkce = to,
co je nám (subjektivně) libé, co nás uspokojuje, co se nám líbí, co
odpovídá našemu ideálu – krása je tedy relativní kategorií, neboť pro
každého z nás může být krásné něco jiného. Pojetí krásy je
ovlivněno historickým, společenským a národnostním zařazením, dobovými
pravidly, morálkou, zaměstnáním, vzděláním, inteligencí, přírodními
podmínkami – dobové pojímání krásna (hledání krásy v ošklivosti,
ošklivosti v kráse – francouzští prokletí básníci, např.
Baudelaire – báseň Zdechlina – pach, červi, hniloba – jev nehezký,
ale přirozený. Vše autor líči jako krásnou a vznešenou věc). Pohled na
krásu z hlediska historického se tedy měnil – např. v antice šlo
o spojení krásy tělesné a duševní, ve středověku se stal ideálem
krásy mučedník, světec, renesance se vrací k antice. Opak krásy
označujeme jako ohavné.
kenyrts
Krása jako obecný pojem je ohraničená lidským vnímáním. Neexistuje
jeho jednoznačná definice, můžeme se ji pokusit vyložit subjektivně či
objektivně. Objektivní výklad krásy spočívá v harmonii jednotlivostí
tvořících celek. Subjektivní vnímání je značně determinované
individuálním pocitem libosti hodnotitele, ale i módou a celým kulturně
společenským paradigmatem. Není náhodou, že definice toho, co je krásné,
se v průběhu dějin měnila a často si dokonce stála v protikladu. Obecně
však platí, že krásné se člověku zdá to, co je v souladu s přírodou
a životem v ní, tedy to, co život vyjadřuje, symbolizuje či alespoň
připomíná. Krása je projevem jednoty a harmonie vznikající z principů
dokonale fungujícího řádu. Tento dokonalý řád je obsažen ve vesmíru,
udržuje jeho chod. Dokonalý řád, fungující na principu kauzality občas
zahrnuje i zdánlivé nahodilosti, jejichž výslednicí je existence
člověka. Lidské tělo je také dokonale fungující celek, je to mikrokosmos,
odlesk krásy a zákonitosti vesmíru. Plnou krásu lidské bytosti však
určuje dodržování mravního řádu, morálky, která je opět zrcadlením
dokonalého vesmírného řádu. Pravá krása je ale souhrou negativního
i pozitivního, neexistovala by při absenci kontrastů, které na sebe
navzájem upozorňují.