Co dělat s přehnaným smyslem pro spravedlnost?

Řekl bych, že neexistuje přehnaný smysl pro spravedlnost – v negativním významu, jakoby to znamenalo „přemíru“ spravedlnosti (kterou někdo vyžaduje). Je to spíš tak, že buď něco spravedlivého je nebo není. Pokud je to taková „spravedlnost“, že přináší něco špatného, pak to není spravedlnost. Stejně někdo může vyžadovat nějaké nápravy a podobně a lpět na hloupostech – pak se jen domnívá, že se jedná o spravedlnost (jeho subjektivní vnímání, předsudky, mentalita, včetně různých charakterových vad)… Spousta velmi nepříjemných, škodlivých i vyloženě zlých lidí, se oháněla všelijakými svobodami, rovností, právy, pokrokem, (vyšším) dobrem pro společnost, atd. Někdy se samozřejmě ohánějí/oháněli i skutečně něčím dobrým, ale volili špatné (a nespravedlivé) prostředky – a to je neopravňovalo.
Na spravedlnosti (a existuje jen jedna) není nic špatného – to by si odporovalo. A na jejím vyžadování, vymáhání (…,) taky ne.

Takové jedince většinou sám život záhy poučí, že tudy cesta nevede.

Jedině to podpořit. Člověk, který bojuje za své práva jako lev, se neztratí. Musí si ale být jistý, že pravda je na jeho straně (nemýlí se v tomto konkrétním případu).

Někdy je potřeba takového člověka trochu korigovat, ale pořád je to lepší, než když je člověk apatický, nebo flegmatik.