Lucijej
Když jsem studovala VŠ, první rok jsem bydlela na koleji na
třílůžkovém pokoji. Na začátku jsem tam nikoho neznala, tak jsem měla
spobydlící přidělené. Je to o slušném chování a toleranci. Pak jsem si
našla kamrády a bydleli jsme spolu. Osobně mám dobré zkušenosti, ale jedna
moje spolužačka se třikrát stěhovala, než našla spolubydli, se kterými
se snesla. Největší konflikty byly mezi „nočními sovami“ a „rannímu
ptáčaty“. Ty, co ponocovaly, rušily ty, co si šly dříve lehnout a ráno
to ase bylo opačně. Chce to otevřít zobák a domluvit se s ostatními, co
mi opravdu vadí, aby to ostatní snažili minimalizovat a taky sám
v některých věcech ustoupit.
www
Většinou je to složité. Záleží na povaze, nárocích, představách
spolubydlících a komunikaci s nimi, ochotě dohodnout se s ostatními na
pravidlech. Stejně tak je to u tebe.
Zkušenost
dudu
Na podzim roku 1964 jsem jako patnáctiletý klučina z vesnice začal
studovat internátní školu. V prvém ročníku nás bylo na pokoji deset
ubytovaných, přičemž se jednalo o mix různých ročníků. I když léta
hojí rány, dodnes nemohu zapomenout na tu dobu příkoří, šikany
i naprosté ztráry soukromí a identiti. Volám fuj tehdejším poměrům.
Pravda je, že i to vše špatné se po létech kupodivu ukázalo jako
v něčem dobré až kupodivu v lečems prospěšné.
Drap
Je to zvyk. Vyžaduje to však ode všech dostatek tolerance