Historie úprav
Odpověděl/a – 18.listopad 10:47
Žádný „odpor proti R-U“ se NEKONAL. Ještě v roce 1917 česká politika (naprosto majoritní podíl) předpokládala zachování monarchie (nějaký Masaryk byl jen bezvýznamná figurka, dobrá tak akorát k propagandě Dohody a to včetně „legií“)
Ještě v sedmnáctém roce se nejvyšší čeští představitelé (pozdější „megavlastenci a bojovníci za samostatnost“ (a budoucí potentáti Československa), po kterých se dnes pojmenovávají ulice, školy a náměstí > Švehla, Kramář, Tusar a spol. mohli doslova ZTRHAT v projevel loajality vůči monarchii.
Změna kurzu přišla až v roce 1918, důvody jsou ovšem na dlouhý rozbor. Osamostatnění spíše vidím jako pragmatickou nezbytnost, která se v dané době jevila jako „nejlepší řešení z těch špatných“. Alternativy zkrátka byly JEŠTĚ HORŠÍ, to je celé. Ovšem je třeba zdůraznit, že si na „samostatnosti“ mnozí přihřáli vlastní polívčičku, přičemž právě to sehrálo DŮLEŽITOU roli v tomto procesu. :)
Musíš pochopit, že přinejmenším celých 50let před rozpadem česká politika usilovala o zrovnoprávnění v rámci monarchie („trialismus“ apod. teze), nikoliv o její ROZPAD. Každému bylo jasné, že velký a silný stát je jediným solidním garantem k obhájení vlastních zájmů. Což se také na 100% POTVRDILO, od té doby jsme nepřetržitě DODNES jen taková „děvka pro všechno“, která když je třeba tak „podrží“ a pak SBOHEM – NEZNÁME SE! (viz pan Chamberlain)
Odpověděl/a – 18.listopad 10:50
Žádný „odpor proti R-U“ se NEKONAL. Ještě v roce 1917 česká politika (naprosto majoritní podíl) předpokládala zachování monarchie (nějaký Masaryk byl jen bezvýznamná figurka, dobrá tak akorát k propagandě Dohody a to včetně „legií“)
Ještě v sedmnáctém roce se nejvyšší čeští představitelé (pozdější „megavlastenci a bojovníci za samostatnost“ (a budoucí potentáti Československa), po kterých se dnes pojmenovávají ulice, školy a náměstí > Švehla, Kramář, Tusar a spol. mohli doslova ZTRHAT v projevech loajality vůči monarchii.
Změna kurzu přišla až v roce 1918, důvody jsou ovšem na dlouhý rozbor. Osamostatnění spíše vidím jako pragmatickou nezbytnost, která se v dané době jevila jako „nejlepší řešení z těch špatných“. Alternativy zkrátka byly JEŠTĚ HORŠÍ, to je celé. Ovšem je třeba zdůraznit, že si na „samostatnosti“ mnozí přihřáli vlastní polívčičku, přičemž právě to sehrálo DŮLEŽITOU roli v tomto procesu. :)
Musíš pochopit, že přinejmenším celých 50let před rozpadem česká politika usilovala o zrovnoprávnění v rámci monarchie („trialismus“ apod. teze), nikoliv o její ROZPAD. Každému bylo jasné, že velký a silný stát je jediným solidním garantem k obhájení vlastních zájmů. Což se také na 100% POTVRDILO, od té doby jsme nepřetržitě DODNES jen taková „děvka pro všechno“, která když je třeba tak „podrží“ a pak SBOHEM – NEZNÁME SE! (viz pan Chamberlain)
