Historie úprav

Gonfaloniér

Odpověděl/a – 4.listopad 23:01

Bukowski je za mě osobně literární odpad. Avšak nesmírně populární, spíš než myšlekami a poutavým psaním svými vulgaritami, něčemu, co někteří nazývají humorem a takzvanými „vtipnými pointami.“ (Četl jsem od něj čtyři knihy – čtyři proto, abych mu nekřivdil, ale stačilo, víc už nedám. Nemám rád ani klasické bohémsko-pochmurné spisovatele a básniky – zvlášť, když se snaží o parodie, zesměšnění, básnické vylíčení, jak vidí život (a to mám historickou literaturu nejraději, ale pro tyhle „bohémy“ jako jediné nemám slabost). A Bukowski je ještě jiný level, působí na mě jako vulgární a negativistický bezdomovec-opilec nebo hospodký povaleč, který se rozhodl, že se dá na dráhu spisovatelskou.

Podle mě není odpověď na smysl života nijak složitá. Lidi to zbytečně komplikují a hledají nějaké fantsmagorie. Smyslem života je sám život – jeho zachování (rozmnožování) a prožívání. Tohle neplatí jen pro lidi, ale pro život všeobecně. Je to přece jasné už jen z biologického hlediska, Nejsilnější pudy a potřeby jedince: páření a potrava. Pak taky samozřejmě pud sebazýchovy, spánek. Všechny doslova založené na zachování života – svého a předání svých genů – vytvoření nového života. Nejvýmluvněji hovoří pud SEBEZÁCHOVY, fungující přímo na principu zachování života za jakoukoli cenu, útěk nebo boj, strach z nebezpečí, přecházení nebezpečí, přirzoená instinktivní „kalkulace“, jak přežít.
Tedy vlastně odpověď je nasnadě. Vše se točí kolem sexu. Pud, který nás ovládá a často (nevědomě) naše životní rozhodnutí, ale i ty méně důležitá. Freud, Jung,… důležitost sexu je zhlediska psychologie, biologie a života samého zřejmá. Ovládá náš život, účelem je plození (i když se to provozuje hlavně jen kvůli těm „příjemným pocitům“ s ním spojeným. Ale ty příjemný pocity jsou tam právě proto, že se jedná o rozmnožování/plo­zení – i když to lidem nedochází. Je to njepříjemnější činnost právě proto, že vede k plození potomků a zachování života. Příroda či Bůh nebo bohové to fikani vymysleli). Lidi, zvířata nebo jakákoli forma života. To je fuk. Život existuje jen, aby se udržel (jako jedinec) – přežil a mohl tak spojením s jiným životem (jiným jedincem) vytvořit život nový a tak pořád dokola. Založené jen na zachování.
Proč existuje život? Těžko říct (odpověď na tuto otázku ale není odpovědí na to, co je smyslem života, i když to tak mnozí berou). Zkrátka existuje a jeho úkoelm/účelem je pře/žít. Tedy být, existovat.
Smyslem vesmíru (neživého) je taky samotná existence.

Co se týká lidí, tak ti můžou mít smysl života každý jiný (krom toho základního = zachování života). A to jaký úděl budou v lidské společnosti a celkově ve světě zastávat. Společensky/ka­riétně, rodině. Pro každého může být smyslem něco jiného. Jednoduše to v čem vidí nejvyšší smysl. Co si myslí, že jeho životu dává smysl a byl by proto ochotný ho i obětovat (tedy částečně překonává i základní smysl života = jeho zachování). To může být určitá osoba, rodina, práce, vize, atd..
Obdobnou odpovědí na to, co je smyslem života je podle mě ctižádost. Nebo lépe řečeno ta ctižádost člověka ten smysl ukazuje. Každý může bý jinak a v něčem jiném ctižádostivý (ale každý je ctižádostivý). Já bych za ctižádost označil každou lidskou touho – větší i menší, biologickou (pudovou, tedy i pohlavní pud sj.) i myšlenkovou (idee, tzn. přání, sny, cíle). Touha po něčem a dosahování těch věcí/úspěchu. To je to prožívání života. A ten symsl.

Gonfaloniér

Odpověděl/a – 4.listopad 23:11

Bukowski je za mě osobně literární odpad. Avšak nesmírně populární, spíš než myšlekami a poutavým psaním svými vulgaritami, něčemu, co někteří nazývají humorem a takzvanými „vtipnými pointami.“ (Četl jsem od něj čtyři knihy – čtyři proto, abych mu nekřivdil, ale stačilo, víc už nedám. Nemám rád ani klasické bohémsko-pochmurné spisovatele a básniky – zvlášť, když se snaží o parodie, zesměšnění, básnické vylíčení, jak vidí život (a to mám historickou literaturu nejraději, ale pro tyhle „bohémy“ jako jediné nemám slabost). A Bukowski je ještě jiný level, působí na mě jako vulgární a negativistický bezdomovec-opilec nebo hospodký povaleč, který se rozhodl, že se dá na dráhu spisovatelskou.

Podle mě není odpověď na smysl života nijak složitá. Lidi to zbytečně komplikují a hledají nějaké fantsmagorie. Smyslem života je sám život – jeho zachování (rozmnožování) a prožívání. Tohle neplatí jen pro lidi, ale pro život všeobecně. Je to přece jasné už jen z biologického hlediska, Nejsilnější pudy a potřeby jedince: páření a přijímání potravy (živin=života). Pak taky samozřejmě pud sebazýchovy, spánek. Všechny doslova založené na zachování života – svého vlastního a předání svých genů – vytvoření nového života. Nejvýmluvněji hovoří pud SEBEZÁCHOVY, fungující přímo na principu zachování života za jakoukoli cenu, útěk nebo boj, strach z nebezpečí, přecházení nebezpečí, přirozená instinktivní „kalkulace“, jak přežít.
Tedy vlastně odpověď je nasnadě. Vše se točí kolem sexu. Pud, který nás ovládá a často (nevědomě) i naše životní rozhodnutí, ale i ty méně důležitá. Freud, Jung,… důležitost sexu je zhlediska psychologie, biologie a života samého zřejmá. Ovládá náš život, účelem je plození (i když se provozuje hlavně jen kvůli těm „příjemným pocitům“ s ním spojeným. Ale ty příjemný pocity jsou tam právě proto, že se jedná o rozmnožování/plo­zení – i když to lidem nedochází. Je to njepříjemnější činnost právě proto, že vede k plození potomků a zachování života. Doslvoa nejsilnější touha > rozmnožit se, i když to někteří vykládají jen jako touha po sexu samém, tak to není. Je to touha předat své geny – ze strany mužů/samců a ze strany žen/samic je přijmou a posjit se svými. Zkrátka vytvořit nový život ze sebe samého – z vlastního života. Příroda či Bůh nebo bohové to vymysleli fikaně). Lidi, zvířata nebo jakákoli forma života. To je fuk. Život existuje jen, aby se udržel (jako jedinec) – přežil a mohl tak spojením s jiným životem (jiným jedincem) vytvořit život nový a tak pořád dokola. Založené jen na zachování.
Jakoteže existuje život, jak vlastně vůbec vznikl ? Těžko říct, k tomu jsme ještě nedošli (odpověď na tuto otázku však není odpovědí na to, co je smyslem života, i když to tak mnozí berou). Zkrátka existuje a jeho úkolem/účelem (tedy i smyslem) je pře/žít. Tedy být, existovat, zachovat se.
Smyslem vesmíru jako celku (živého i neživého) je taky samotná existence.

Co se týká lidí, tak ti můžou mít smysl života každý jiný (krom toho základního = zachování života). A to jaký úděl budou v lidské společnosti a celkově ve světě zastávat. Společensky/ka­riétně, rodině. Pro každého může být smyslem něco jiného. Jednoduše to v čem vidí nejvyšší smysl. Co si myslí, že jeho životu dává smysl a byl by proto ochotný ho i obětovat (tedy částečně překonává i základní smysl života = jeho zachování). To může být určitá osoba, rodina, práce, vize, atd..
Obdobnou odpovědí na to, co je smyslem života je podle mě ctižádost. Nebo lépe řečeno ta ctižádost člověka ten smysl ukazuje. Každý může bý jinak a v něčem jiném ctižádostivý (ale každý je ctižádostivý). Já bych za ctižádost označil každou lidskou touho – větší i menší, biologickou (pudovou, tedy i pohlavní pud sj.) i myšlenkovou (idee, tzn. přání, sny, cíle). Touha po něčem a dosahování těch věcí/úspěchu. To je to prožívání života. A ten symsl.