Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 7.listopad 12:16

Mě to baví, ale „nechodím do práce“ v tomto slova smyslu. Od SŠ podnikám a taky kvůli tomu (a nejen tomu) jsem školu zanechal. Pracuju z radosti, z nutnosti/po­vinnosti, pro sebe, rodinu a známé, pro společnost, lidi a zaměstnance, pro finanční zajištění a růst. Něco člověka baví víc něco míň, důležité je, aby ho to naplňovalo a pracoval/podnikal v něčem užitečném.

Každý by měl pracovat:

1. aby ho to bavilo a viděl v tom smysl
2. aby to bylo nějak užitečné/přínosné pro společnost… nemyslím (jen) firmu, ale stát a lidi
3. aby ho to někam posouvalo, něco mu to dávalo (většinou něco víc, než jen fixní plat) – zkušenosti, vědomosti, příležitosti/mož­nosti, růst/progres, dobrý pocit (seberealizace)… to (finanční) zajištění a zhodnocení by měla být samozřejmost a beru to tak automaticky (i když to tak často lidi nemají, vlastně většinou ne). I pokud má člověk fixní a třeba jen průměrný plat a dále ho investuje (což by měl), tak to beru jako součást té práce nebo práci samotnou, která na tu předchozí navazuje – dále jen zhodnocuje již vydělané peníze/kapitál

Pokud ho to nenaplňuje, nemá to ani smysl, jde to proti logice i proti všemu. Tolik lidí se v práci trápí a myslí si, že nemají na výběr (respektive se akorát bojí hledat něco jiného, něco lepšího a jít za tím, co chtějí). ;) Žádná situace není tak špatná, aby se nedala mnohonásobně obrátit k lepšímu (ať už se člověk vymlouvá třeba na dluhy, chabé vzdělání, špatnou ekonomickou situaci nebo rodinu/děti – což tohle konkrétně považuji za hodně ubohé), hlavně pokud je člověk fyzicky a psychicky zdravý.
Jen v jediných dvou případech by mělo smysl, aby člověk vykonával práci, kterou nemá rád/nesnáší – ten první: když by opravdu neměl na vybranou (což pro moderní stát a vyspělé státy neplatí… (ale ono to ve skutečnosti neplatí ani pro ty nejchudší státy). Aby člověk vzal za vděk každou práci – i tu, kterou by nesnášel, kde by dostával mrzkou odměnu a kde by neměl na výběr, než mít takovou práci, tak takových případů bys moc nenašel. Téměř vždy, v dobrých 98 %, se dá pracovat tak, aby to člověku vyhovovalo, v práci, která by ho bavila/naplňovala – když ne jako zaměstnanec, tak sám na sebe, nějakým řemeslem, nějakou činností, službou, dovedností… a naučit se něco takového, je u spousty věcí otázka krátkého času. Pak už jen něco zpracovává a poskytuje). A ten druhý případ: jako dočasná, krátkodobá práce – pro nabírání zkušeností nebo jako odrazový můstek, něž se pustí do něčeho jiného (díky nastřádanému menšímu kapitálu), či než se posune v kariérní hierarchii (na jinou práci/pozici), popřípadě, když zkouší nové věci a hledá, co by mu vyhovovalo… ale tohle většinou není nutné. Dá se tomu vyhnout a ani jako ten „odrazový můstek“ to není třeba.

Disraeli

Odpověděl/a – 7.listopad 12:21

Mě to baví, ale „nechodím do práce“ v tomto slova smyslu. Od SŠ podnikám a taky kvůli tomu (a nejen tomu) jsem školu zanechal. Pracuju z radosti, z nutnosti/po­vinnosti, pro sebe, rodinu a známé, pro společnost, lidi a zaměstnance, pro finanční zajištění a růst. Něco člověka baví víc něco míň -hlavně když to není jednotvárná prácea zahrnuje toho víc – důležité je, aby ho to naplňovalo a pracoval/podnikal v něčem užitečném.

Každý by měl pracovat:

1. aby ho to bavilo a viděl v tom smysl
2. aby to bylo nějak užitečné/přínosné pro společnost… nemyslím (jen) firmu, ale stát a lidi
3. aby ho to někam posouvalo, něco mu to dávalo (většinou něco víc, než jen fixní plat) – zkušenosti, vědomosti, příležitosti/mož­nosti, růst/progres, dobrý pocit (seberealizace)… to (finanční) zajištění a zhodnocení by měla být samozřejmost a beru to tak automaticky (i když to tak často lidi nemají, vlastně většinou ne). I pokud má člověk fixní a třeba jen průměrný plat a dále ho investuje (což by měl), tak to beru jako součást té práce nebo práci samotnou, která na tu předchozí navazuje – dále jen zhodnocuje již vydělané peníze/kapitál

Pokud ho to nenaplňuje, nemá to smysl, jde to proti logice i proti všemu. Tolik lidí se v práci trápí a myslí si, že nemají na výběr (respektive se akorát bojí hledat něco jiného, něco lepšího a jít za tím, co chtějí). ;) Žádná situace není tak špatná, aby se nedala mnohonásobně obrátit k lepšímu (ať už se člověk vymlouvá třeba na dluhy, chabé vzdělání, špatnou ekonomickou situaci nebo rodinu/děti – což tohle konkrétně považuji za hodně ubohé), hlavně pokud je člověk fyzicky a psychicky zdravý. Člověk se akorát sám omezuje a uvězňuje v něčem pro něj neužitečném a negativním; každopádně jeho chyba.
Jen v jediných dvou případech by mělo smysl, aby člověk vykonával práci, kterou nemá ani trochu rád a nesnáší ji – ten první: když by opravdu neměl na vybranou (což pro moderní stát a vyspělé státy neplatí… ale ono to ve skutečnosti neplatí ani pro ty nejchudší státy). Aby člověk vzal za vděk každou práci – i tu, kterou by nesnášel, kde by dostával mrzkou odměnu a kde by neměl na výběr, než mít takovou práci, tak takových případů bys moc nenašel. Téměř vždy, v dobrých 98 %, se dá pracovat tak, aby to člověku vyhovovalo, v práci, která by ho bavila/naplňovala – když ne jako zaměstnanec, tak sám na sebe, nějakým řemeslem, nějakou činností, službou, dovedností… a naučit se něco takového, je u spousty věcí otázka krátkého času. Pak už jen něco zpracovává a poskytuje. A ten druhý případ: jako dočasná, krátkodobá práce – pro nabírání zkušeností nebo jako odrazový můstek, něž se pustí do něčeho jiného (díky nastřádanému menšímu kapitálu), či než se posune v kariérní hierarchii (na jinou práci/pozici), popřípadě, když zkouší nové věci a hledá, co by mu vyhovovalo… ale tohle většinou není nutné. Dá se tomu vyhnout a ani jako ten „odrazový můstek“ to není třeba.