Historie úprav
Odpověděl/a – 10.říjen 21:45
Tak si to porovnej, jak to vidím, třeba, já u sebe:
ad 1. Považuju se za naprosto shodně hodnotného člověka, jako jsi Ty, nebo kdokoli jiný. Ne víc, ne míň. Dokonce nejsem ani nějak extrémně inteligentní, jenom, prostě a jednoduše, co mám, využívám na 100%, tedy, alespoň o to usiluju. Tedy, rozdíl – v tomto – mezi mnou a většinou lidí je v tom, že nejsem líný – fysicky, kognitivně, a že se nebojím, zejména pravdy: protože pravda tě osvobodí.
ad 2. Nemyslím, vím, že tak 60 – 70% kolegů je na tom psychicky hůř, než já.
ad 3. Ať jdu kdekoli, kdykoli, neporovnávám se s ostatními lidmi. Nezajímá mne to: mám své názory, své postoje, své potřeby, jak to mají jiní mne příliš nezajímá (v tom směru, jako Tebe). Pokud jdu na nákup do jakéhokoli obchodu, tak jsem v něm bůh, jako Ty, nebo kdokoli jiný. Protože moje peníze, Tvoje peníze, nebo peníze kohokoli jiného, mají stejnou hodnotu: Kč 1.00 ode mne, jak Kč 1.00 od Tebe, tak Kč 1.00 od kohokoli jiného. Host jako host, ziaplať si pívo, a žvaň si, co chceš.
ad 4. Nepamatuju si, že by mi někdo, letos, řekl nadávku. Až tak „k tělu“ si lidi, co říkají nadávky, nepouštím. 🙂
ad 5. Jestliže mi někdo řekne, abych držel hubu, tak ho pošlu doprdele. Je ale pravda, že nepindám a nežvaním.
ad 6. Protože se dívám kolem sebe, tak se nepamatuju, kdy naposledy do mne někdo vrazil. Ale ano, když se to stalo, tak pokud to opravdu nebylo naschvál, nebo něco podobného, tak se omluvíme zároveň, a zároveň si řekneme, že se nic nestalo. Je to věc slušnosti. 🙂
ad 7. Pokud je to parafrasis, tak ne, neuhýbám. Pokud je to míněno tak, jak je to napsáno, tak holuby vyzvoním (Radlaufglocke), ale třeba hlemýždě přenáším. 🙂
ad 8. V případě, že někoho pozdravím, a on můj pozdrav neopětuje, tak předpokládám, že neslyšel, že neviděl, že byl zamyšlený, nebo něco podobného. Nemyslím si nic: myslet znamená prd vědět. Proto ho pozdravím znovu, příště, a tak, aby nemohl nevidět, nebo nemohl neslyšet. Pokud ani tak neodpoví, tak ho, prostě a jednoduše, příště nezdraví. A proč mi na pozdrav neodpověděl, to mne nezajímá. Je to jeho věc, je to jeho právo, dokonce konstitučně zaručené, tedy, nikoli má starost. 🙂
Jaký další důkaz, ještě, potřebuješ, abys pochopil, že nemáš žádné sebevědomí, a že bys to měl řešit? Bez urážky, v životě musíš být neskutečná „kyselina“, musíš být svému okolí na obtíž – právě tady tím, co předvádíš.
Odpověděl/a – 10.říjen 21:48
Tak si to porovnej, jak to vidím, třeba, já u sebe:
ad 1. Považuju se za naprosto shodně hodnotného člověka, jako jsi Ty, nebo kdokoli jiný. Ne víc, ne míň. Dokonce nejsem ani nějak extrémně inteligentní, jenom, prostě a jednoduše, co mám, využívám na 100%, tedy, alespoň o to usiluju. Tedy, rozdíl – v tomto – mezi mnou a většinou lidí je v tom, že nejsem líný – fysicky, kognitivně, a že se nebojím, zejména pravdy: protože pravda tě osvobodí.
ad 2. Nemyslím, vím, že tak 60 – 70% kolegů je na tom psychicky hůř, než já.
ad 3. Ať jdu kdekoli, kdykoli, neporovnávám se s ostatními lidmi. Nezajímá mne to: mám své názory, své postoje, své potřeby, jak to mají jiní mne příliš nezajímá (v tom směru, jako Tebe). Pokud jdu na nákup do jakéhokoli obchodu, tak jsem v něm bůh, jako Ty, nebo kdokoli jiný. Protože moje peníze, Tvoje peníze, nebo peníze kohokoli jiného, mají stejnou hodnotu: Kč 1.00 ode mne, jak Kč 1.00 od Tebe, tak Kč 1.00 od kohokoli jiného. Host jako host, ziaplať si pívo, a žvaň si, co chceš.
ad 4. Nepamatuju si, že by mi někdo, letos, řekl nadávku. Až tak „k tělu“ si lidi, co říkají nadávky, nepouštím. 🙂
ad 5. Jestliže mi někdo řekne, abych držel hubu, tak ho pošlu doprdele. Je ale pravda, že nepindám a nežvaním.
ad 6. Protože se dívám kolem sebe, tak se nepamatuju, kdy naposledy do mne někdo vrazil. Ale ano, když se to stalo, tak pokud to opravdu nebylo naschvál, nebo něco podobného, tak se omluvíme zároveň, a zároveň si řekneme, že se nic nestalo. Je to věc slušnosti. 🙂
ad 7. Pokud je to parafrasis, tak ne, neuhýbám. Pokud je to míněno tak, jak je to napsáno, tak holuby vyzvoním (Radlaufglocke), ale třeba hlemýždě přenáším. 🙂
ad 8. V případě, že někoho pozdravím, a on můj pozdrav neopětuje, tak předpokládám, že neslyšel, že neviděl, že byl zamyšlený, nebo něco podobného (říká se tomu positivní myšlení). Nemyslím si nic: myslet znamená hovno vědět. Proto ho pozdravím znovu, příště, a tak, aby nemohl nevidět, nebo nemohl neslyšet. Pokud ani tak neodpoví, tak ho, prostě a jednoduše, příště nezdravím. A proč mi na pozdrav neodpověděl, to mne nezajímá. Je to jeho věc, je to jeho právo, dokonce konstitučně zaručené, tedy, nikoli má starost. 🙂
Jaký další důkaz, ještě, potřebuješ, abys pochopil, že nemáš žádné sebevědomí, a že bys to měl řešit? Bez urážky, v životě musíš být neskutečná „kyselina“, musíš být svému okolí na obtíž – právě tady tím, co předvádíš.
Odpověděl/a – 10.říjen 22:36
Tak si to porovnej, jak to vidím, třeba, já u sebe:
ad 1. Považuju se za naprosto shodně hodnotného člověka, jako jsi Ty nebo kdokoli jiný. Ne víc, ne míň. Dokonce nejsem ani nějak extrémně inteligentní, jenom, prostě a jednoduše, co mám, využívám na 100%, tedy alespoň o to usiluju. Tedy, rozdíl – v tomto – mezi mnou a většinou lidí je v tom, že nejsem líný – fysicky, kognitivně, a že se nebojím, zejména pravdy: protože pravda tě osvobodí.
ad 2. Nemyslím, vím, že tak 60–70% kolegů je na tom psychicky hůř než já.
ad 3. Ať jdu kamkoli, kdykoli, neporovnávám se s ostatními lidmi. Nezajímá mne to: mám své názory, své postoje, své potřeby, jak to mají jiní, mne příliš nezajímá (v tom směru jako Tebe). Pokud jdu na nákup do jakéhokoli obchodu, tak jsem v něm bůh, jako Ty nebo kdokoli jiný. Protože moje peníze, Tvoje peníze nebo peníze kohokoli jiného mají stejnou hodnotu: Kč 1.00 ode mne, jak Kč 1.00 od Tebe, tak Kč 1.00 od kohokoli jiného. Host jako host, zaplať si pívo a žvaň si, co chceš.
ad 4. Nepamatuju si, že by mi někdo letos řekl nadávku. Až tak „k tělu“ si lidi, co říkají nadávky, nepouštím. 🙂
ad 5. Jestliže mi někdo řekne, abych držel hubu, tak ho pošlu do prdele. Je ale pravda, že nepindám a nežvaním.
ad 6. Protože se dívám kolem sebe, tak se nepamatuju, kdy naposledy do mne někdo vrazil. Ale ano, když se to stalo, tak pokud to opravdu nebylo naschvál nebo něco podobného, tak se omluvíme zároveň a zároveň si řekneme, že se nic nestalo. Je to věc slušnosti. 🙂
ad 7. Pokud je to parafrasis, tak ne, neuhýbám. Pokud je to míněno tak, jak je to napsáno, tak holuby vyzvoním (Radlaufglocke), ale třeba hlemýždě přenáším. 🙂
ad 8. V případě, že někoho pozdravím, a on můj pozdrav neopětuje, tak předpokládám, že neslyšel, že neviděl, že byl zamyšlený nebo něco podobného (říká se tomu positivní myšlení). Nemyslím si nic: myslet znamená hovno vědět. Proto ho pozdravím znovu, příště, a tak, aby nemohl nevidět nebo nemohl neslyšet. Pokud ani tak neodpoví, tak ho prostě a jednoduše příště nezdravím. A proč mi na pozdrav neodpověděl, to mne nezajímá. Je to jeho věc, je to jeho právo, dokonce konstitučně zaručené, tedy nikoli má starost. 🙂
Jaký další důkaz ještě potřebuješ, abys pochopil, že nemáš žádné sebevědomí a že bys to měl řešit? Bez urážky, v životě musíš být neskutečná „kyselina“, musíš být svému okolí na obtíž – právě tady tím, co předvádíš.
