Odpoveď byla označena jako užitečná

1. Znám tradici stínání živého kohouta u nás, a to z Vesnického románu Karoliny Světlé. Světlá popsala skutečnost. U nás tento zvyk zanikl v 2. pol. 19. století. Ale našla jsem na netu, že se tento zvyk v některých slovanských zemích ještě udržuje.

Předkřesťanského původu bylo obětování zvířat při dožínkových oslavách, tak jako stínání kohouta a shazování kozla, původně přinášených bohům jako dík za dobrou úrodu. Nejrozšířenější bývalo stínání kohouta jakožto součást slavení posvícení, ale docházelo k němu i v závěru masopustního období, o letnicích, o pouti, při dožínkách nebo o svatbách.

Kohout byl ubit, konal se obřad nebo byl sťat katem, tomuto procesu přihlížela celá vesnice. Ubití kohouta cepem se někdy účastnili mládenci, kteří měli zavázané oči a povzbuzovali je přihlížející, to jen zvyšovalo krutost tohoto zvyk.--

2. Dnes má u nás tradice stínání kohouta, jehož kořeny jsou tedy hledány ve formě obřadní oběti živého zvířete, spojené nejspíše s vírou v plodonosnost takové oběti nebo jako poděkování za úrodu především rovinu zábavnou a živý kohout figuruje nikoliv jako krvavá oběť, jejíž tělo je po náležité úpravě snědeno, aby její síla vešla do všech, kdo ochutnají, nýbrž jakožto hlavní cena zábavného soutěžení, kdo poslepu sekne dřevěným mečem maketu kohouta, umístěnou v prostoru soutěžní plochy.
V obcích, kde se stínání v současnosti koná, není již součástí obyčeje kdysi nezbytný průvod z kohoutem ani jeho veřejné odsouzení za zlé skutky, které napáchal. Kohout tedy již není ztělesněním zla a nepořádků, které je třeba očistnou obětí ze společenství obce vymítit a není již ani starobylou formou poděkován za úrodu či nositelem plodivé síly pro ty, kdož ho snědí. Průběh obyčeje, jeho pravidla i napínavost, lákavá zejména pro děti, jsou ovšem i tak hodné pozornosti a dost možná, že také u Vás zkusíte tento zvyk obnovit.

Postupy v minulosti byly různé – viz Karolina světlá. . Dále v diplomové práci Masopust od Lenky Novotné

ftp://ftp.plav­sko.cz/lenka.pdf

Jinak povídání o Łapanje kokota najdete v odkazu.
http://www.ju­gendaktiv-nl.de/index.php/wen/na­logi/kokot

Doplňuji:
Zjistila jsem, že text z odkazu nejde přeložit, i když se dá celkem pochopit , ale je to náročnější. Proto doplňuji.

Takže tradice, která je podobná té naší, starý slovanský zvyk. . U nás se kohoutovi hlava sťala, u L. S. se utrhla.

Łapanje kokota
„Chytání(trhání) kohouta“, soutěž spjatá s oblastí Dolní Lužice, jejímž vítězem se stává ten, kdo utrhne při jízdě ve cvalu na koni hlavu nebo křídla kohoutovi, který je uvázán v určité výšce. Vítěz si pak může se zavázanýma očima z kruhu dívek vybrat královnu. Dříve se používal kohout živý, v průběhu 20. století se začal nahrazovat kohoutem mrtvým..

http://cs.wiki­pedia.org/wiki/Lu%C5%BE­i%C4%8Dt%C3%AD_Srbov%C3%­A9

Upravil/a: annas

lapanie kokota (= chytání/trhání kohouta). Tento zvyk pořádá srbská
mládem během žní.

(tvrdí Jitka Holasová v "Letní prázdninový kurz lužické srbštiny – Usta ad Albim – rok 2008, http://www.pf­.ujep.cz/files/da­ta/KBO_casopis2008-3.pdf)

--

Hahnrupfen – £apanje kokota (http://www.cottbus-und-umgebung.de/a2s0i96s­i255.html)

Das Hahnrupfen ist der am weitesten verbreitete Erntebrauch in der Niederlausitz. Auf einem geeigneten Platz im Dorf wird aus Balken eine mit grünem Laub umwundene Pforte aufgestellt, und am Querbalken wird an den Füßen, mit dem Kopf nach unten hängend, ein toter Hahn angebunden.
Die Burschen durchreiten auf Pferden nacheinander die Pforte und versuchen, dem toten Hahn den Kopf abzureißen. Wem das gelingt, der wird als erster König, sorbisch „kral“, geehrt und gefeiert.
Die Burschen, die anschließend die Flügel des Hahnes beim Durchreiten erhaschen, gelten als 2. und 3. König. Die 3 Sieger erhalten große Siegerkränze aus Eichenlaub. Auch hier wählen sich die Erntekönige aus dem Kreis der Mädchen mit verbundenen Augen ihre Partnerinnen aus, um mit ihnen die Ehrenrunde zu tanzen.
Auch Ernteköniginnen werden ermittelt. Sie beweisen ihre Geschicklichkeit beim Froschkarren oder mancherorts auch beim Junggesellenkarren oder Eierlaufen.
Zum Abschluß geht es im festlichen Zug zum Tanz ins Gasthaus.
Voran wird die mit bunten Bändern geschmückte Erntekrone getragen.

(rychlopřeklad)
Lapanje kokota je zdaleka nejrozšířenější dožínkový zvyk v Dolní Lužici. Na vhodném místě ve vesnici se postaví brána z trámů a omotá se zeleným listím, a na vodorovný trám se na ní pověsí za nohy mrtvý kohout. Mládenci projíždějí na koni jeden za druhým bránou a pokoušejí se kohoutovi utrhnout hlavu. Ten komu se to podaří je oslavován jako první král. Mládenci, kteří se následně zmocní křídel kohouta, se považují za 2. a 3. krále. Tři vítězové dostanou velké vítězné věnce z dubového listí. Pak si králové žní se zavázanýma iočima vybírají partnerky z kruhu děvčat, aby si s nimi zatancovali čestné kolo. Také se stanovují dožínkové královny. Dokazují svou šikovnost tím, že vozí na káře mládence a někde žáby, nebo během s vejcem.
Na konec se jde slavnostním průvodem k tanci v hospodě. Vpředu se nese dožínková koruna ozdobená barevnými stuhami.