Znate nejakeho extremne setrneho a lakomeho cloveka?

Spíše, než nemoc, je to projev nějaké duševní poruchy, úchylky.

Moje bába, dokud ještě byla potentní a bydlela ve vlastním baráku, tak schraňovala: staré pečivo, igelitové, mikrotenové a jiné sáčky a tašky, PET flašky.

Se schraňováním igelitových a mikrotenových sáčků začal být problém, jakmile se do jejich produkce začali montovat EKO teroristé. Bába měla, v mycím stole, takovou krabici, a v tom ty sáčky a tašky. No, a jednoho nekrásného dne „sněžilo“: bába chtěla vzít sáček a létaly kousky rozcupovaných sáčků. Bába děla, že to je v příčině myší, ale nebylo to v příčině myší, anžto na myši byl v baráku kocour a myši zanechávají typický smrad a Scheiße, a tam nebyl ani smrad, ani Scheiße. Prostě se ten sáček rozložil, jak naplánovali EKO teroristi.

Bába nakupovala všecko do foroty: sádlo, mouku, olej, chleba, rohlíky. I když byla dávno doma sama, tak toho kupovala, jak kdyby živila půl roty bigošů. Mouka vydrží, pokud se do ní nepustí myši, nebo hmyz. Sádlo vydrží, olej ještě déle, ale pečivo plesnivělo a tvrdlo. Jednoho nekrásného dne jsem přišel, a asi to byla kummulace teploty, vlhkosti vzduchu a tlaku, zkrátka vešed do zádveřní síně, ucítil jsem plísňový pach. Tak hledám, až jsem našel: plastová bečka plná plesnivého chleba a rohlíků, pak další krabice plná plesnivého pečiva, a ještě tři vědra. Tak to bábě ukazuju, a ne, to nechej, to je pro kury. Doprdele, kury se nesmí krmit plesnivým žrádlem! Ne, co by za to kury za války daly, a kdesi cosi. Já jsem to neřešil: dojel jsem domů pro černé pytle, gumové rukavice a respirátor. Naházel pečivo v pytle, zauzloval a odvezl do pryč.

Když se přestěhovala do starobince, tak tam má skříň, která je primárně určena k uschovávání svršků (neboť to vyplývá z její konstrukce), no a bába tam má: 87 x rajčatovou polévku v pytlíku, na vaření, i instantní („babi, na co tam máš tu Paradaisäpfel­suppeparade?“ „Cóo?“ „Ty zupy, na co jich tam máš tolik?“ „Jich tam není hodně.“ „Je jich tam osmdesát sedm!“ „To se zejde…“), o to by nešlo, to nesmrdí, ale kiwi – plesnivé, banány – vyhnité (oni to fasují na olevrant a bába to šetří – pro někoho, nebo „na horší časy“), no a tak podobně. A na balkoně: bramborový salát z nejmenovaného nadnárodního řetězce, se slevovou vlaječkou, v „rodinném“ balení, z 1/3 snězený, který si žil vlastním životem. Několik kostek sádla a másla, z kterých to teklo z balkonu ven a kapalo na sousedy pod ní. A tak podobně. Tak jsem zašel za opečovatelkama, barvitě jim vylíčil, co že tam bába má, ony, že o tom ví, ale že jí to vyhodit nemohou. Říkám: fajn, dejte mi rukavice a černý pytel. Daly. Bába se se mnou chtěla pomalu prát, ale ono bylo léto, to opravdu nešlo. A na podzim, a na jaře, znovu.

To je kumulací intelektu (slaboproudý ingeniéur by si s ní o Nezvalovi nepopovídal), poměrů, ze kterých vyšla (velmi chudobné), krise 30. let, války & poválečného přídělového systému, etc. etc., úzkostného temperamentu a neschopnosti se přestat hrabat v tom, co bylo před Protektorátem, a za Protektorátu. Navíc, bába je mírně dissociální osobnost, a poněkud narcistická.

Nebo mám spolužáka. To je dobrý příklad, protože u něho to není primárně o spořivosti:

On má extrémně úzkostně inhibovaný temperament, velkou míru závislosti, je velice pasivní, neprůbojný, a hlavně bojácný. Takže on se jistí a jistí jištění a jistí jištění jištění.

Takže, on se bojí PET flašek, protože někde vyčetl, prý, že když se používají opakovaně, že pouštějí do jídla Scheiße. Tak používá, na přenášení pití, sklo. O to by nešlo, ale on nedá, v Jednotě, nebo někde jinde, Kč 80.00 za skleněnou flašku s porculánovým uzávěrem, takže schraňuje rozličné ty láhve od piva (ale větší, než 0.5 l), a protože jich má málo, tak si, na internetu, objednal láhve na chemikálie, prostě z obchodu, kde prodávají Hebele na práci s chemikáliemi, v takové té žluté síťce. Jenže, žlutá síťka nestačí, tak ty flašky nosí ve fuseklích. A protože je škudla a držgrešle, tak je nosí ve fuseklích starých, zaštupovaných, arciť čistých, tak si jistě dokážeš barvitě představit, jak to vypadá, když jsme byli někde mezi lidmi, a on se chtěl napít.

Chtěl placatý přístroj, tak si koupil lidově demokratický placatý přístroj (Xiaomi), a protože je drahý, tak ho nepoužívá, aby se neopotřeboval. Takže volá z jiného basic telefonu na volání. Dobře: tedy, má ten placatý přístroj, na něm odolné sklo, celý ten placatý přístroj v silikonovém pouzdře, a to celé ve vsuvce, a na to celé si vyrobil krabičku ze dřeva, do které by se ale vešly ty placaté přístroje tři, plus ještě můj terminál Zebra MC45, a ještě by místo zbylo, a protože jí vyráběl ze zbytků dřeva, co mu zbylo ze dřeva, z kterého vyráběl Hebele pro včely, no tak to vypadá, jak když to dělala nějaká chráněná dílna, nebo Drutěva. Takže si dokážeš představit, jak to vypadá, když vytáhne „mobil“.

Jo, a basic telefon na telefonování má v pouzdře s folií vepředu, to celé ve vsuvce pouzdře, a to celé v kapesníku (proč: nevím, ani jsem se neptal). Takže když jemu zazvoní telefon, tak to je těžce popsatelný, nevím, jestli víc bisarní, nebo víc ubohý, proces, než se zvedne, a jak on s tím vším opatrně zachází.

Proč to dělá? To zjistíš, pokud s ním něco dělá: trpí obsedantně kompulsivní poruchou. Prostě dotáhne šroubek, a ještě třikrát zkontroluje, že ho dotáhl. On si toho je vědom, ale považuje to za cnost, nikoli za úchylku, která stojí, z části, za tím, že je permanentně osamělý (z části je to tím, že je „divný“ i jinak, a z části tím, že pořád někoho, nebo něco, posuzuje, pořád něco řeší, je nihilistický, negativistický, ale to by nebyl problém, ovšem on zároveň takové lidi, jako je on, nesnáší).

Jak u báby, tak u něho (a znám takových lidí víc), se projevuje kompulsivní hromadění, u každého arciť jinak, ale projevuje. Vzpomínám na bábu, co měla doma chladničku, ale ta se nesměla zapnout, anžto elektřina je drahá, tak v ní byly jenom konservy. A ta chladnička byla na petlici se zámkem, a na té chladničce byla konserva, přibitá hřebíky k prknu dnem vzhůru, ve kterém byla dírka, a za tou chladničkou, na stěně, stál ceník, kolik stojí konserva. A její, už dávno dospělý, syn, chtěl-li se doma najíst, musel nejprve si bábě říci, před ní hodit (myslím, že to byla – tehdy – dvacetikoruna) částku do „kasičky“, a až na základě toho ona odemkla zámek, sundala petlici, otevřela chladničku, a on si mohl vzít konservu. A pak musel, v kuchyni, hodit pětikorunu (nebo tak něco) do jiné, obdobné, kasičky (taky s ceníkem), a ona mu pak pustila proud do sporáku, a on si mohl tu konservu ohřát.

Nevím ale, co přesně za tím stálo, až tak blízce jsem jí neznal. 🙂 Ale „mimo“ byla, samozřejmě, od pohledu.

Tak nevím, všichni se tady smějí, ale schovávat staré pečivo a skořápky od vajec pro kur je zcela přirozené a dělá to u nás celá rodina. Igelitový pytlík se vždycky hodí a není důvod jej hned vyhodit. To stejné s novinami, dřiv se nosily do sběru, staré časopisy pak na horší časy na dáču. Posmívat se, že někomu není lhostejná úroda na zahradě a tak se snaží (jako generace předním) sklidit a uchovat, třeba tím zavařením, to je přece také naprosto přirozené. Stejně tak úsměvné může být schromažďování káblů a nabíječek od již vyřazených přístrojů, jsou věci, které se prostě jen tak nevyhazují a nikdy nevíte, k čemu se vám mohou hodit.

Dnešní společnost je tedy patrně jiná, konzumní, rozhazovačná, plýtvavá. Ale pak se nedivte, že stojíte s nataženou rukou, ať vám stát přidá, či vás zachrání.

A člověka na kterého se ptáš znám, ale není vhodné uvádět sem jeho jméno.

Ve vedlejší garáži měl soused spoustu regálů na stěnách, i zavěšené od stropu. Tam měl sbírku všeho možného, hlavně náhradní díly na auta, které předtím vlastnil (celkem 5) a už dávno prodal. Také tam k těmto autám měl sbírku různých přípravků na opravu aut, nastavování sbíhavosti předních kol atd.

Na Prajzské jde o šetrnost a VŠUDE JINDE o duševní poruchu 🤷‍♂️
(Hlavně Žiďáci jsou porouchaní!)