Když zapomeneme, co chceme odpouštět?

Bůh je zde tedy úplně zbytečný, neřku-li k ho*nu.

Upravil/a: zjentek

Ne každý jedinec uzná svou chybu, upozornění na jeho chybu mnozí považují za neodpustitelné. Odpustit – uvědomit si, kde je příčina. Ne vždy je vinen ten druhý … Co je dovoleno bohovi, není dovoleno někomu jinému …

Je to vidět na Odpovědích. I když přiznání chyb a s tím související odpouštění přetrvává tisíciletí.

„Ještě jsem se nesetkal s člověkem, který by dokázal vidět své chyby a sám před sebou se z nich obvinit.“ Konfucius

Stejně Konfuciova další moudrá slova

"Pomstou, odplatou nebo hněvem nemohou být křivdy odčiněny, zlo může být vytěsněno jen dobrem.

Pomsta může zplodit zase jen novou křivdu nebo prodloužit už trvající nepřátelství. Shovívavost odpouštění však vedou k nápravě ostatních."

https://azcita­ty.cz/konfuci­us/19203/

Už jsem několikrát na témě odpuštění zde reagovala.

Upravil/a: annas

Nejsem si jist jak se věci mají, ale vím, že moje paní odpustí, ale nezapomene.

Upravil/a: dudu

Já jsem bůh neodpouštění.

Božsky mohu odpustit, ale lidsky nezapomenu. 🙂

Zapomínat na to, že nám Bůh ve své lásce (na základě výkupného) odpouští naše přečiny je skutečně lidské.. Málokdo totiž zareaguje na takový projev Boží lásky a podřídí tomu svůj život. Dlouho jsem tento fakt odpuštění v nevědomosti přehlížel a nereagoval, ale naštěstí jsem si to včas uvědomil a zjednal nápravu 🙂

A co se týká odpouštění lidem kolem sebe, stačí, když si uvědomím, že pokud chci, aby mi bylo odpuštěno a mé přestupky mi nebyly počítány, musím také jako Bůh umět ve velkém měřítku umět odpouštět. Samozřejmě, že nikdo z nás není dokonalý jako Bůh, a tak tu a tam nějaká křivda z minulosti vyplave na povrch.

Upravil/a: Roman71