Vychutnáváte si čas strávený o samotě (jak?) nebo vás samota děsí a „nevydržíte s vlastními myšlenkami“ (proč?)

Žiji sama na samotě a užívám si to. Byla a je to moje volba, přání a splněná touha. Po letech, kdy jsem musela přizpůsobit svůj život různým jiným „prioritám“ jako např.studium, rodina, výchova dětí, kariéra atd. kdy nebylo mnoho času na soukromí, bylo toto období mým dalším cílem. Manžel je vědecký pracovník ve vývoji automobilového­průmyslu a tak si dojíždí k nám (za mnou a zvířaty) odpočinout např.kydáním hnoje. Pokud se mi chce, do společnosti lidí si zajedu nebo zajdu, příjímám návštěvy atd. ale zatím bych neměnila. Děti jsou dávno dospělé a samostatné, mají svůj život a jsme všichni tak nějak v pohodě. Zatím bych neměnila. Prostě si dělám to, na co dříve nebyl čas, podmínky nebo energie. Netvrdím, že to nebudu chtít nebo muset (třeba ze zdravotních důvodů) změnit, ale zatím jsem se toho ještě nenabažila.
Doplňuji:
Musím v zájmu objektivity přiznat, že za léta takového životního stylu jsem si vypěstovala jakousi alergii na hluk. Doma si „hluk“ pouštím podle chuti (třeba Prodigi nebo AC/DC či J.S.Bach se nedají poslouchat potichu), takže regulace je pouze na mně. Když ale jsem po nějakou dobu nucena poslouchat městský rámus, jsem z ně dnes už unavená víc, než po celodenním štípání dřeva. Sluch se mi velmi „rozcitlivěl“ pobytem v klidu (protože výraz „ticho“ není přesný).

Upravil/a: anonym

Já si to, co možná jiní považují za samotu, nesmírně vychutnávám a nemůžu se nabažit. Ten pocit volnosti a svobody bych už za nic nevyměnila. Sama se sebou se rozhodně nenudím, naopak 🙂
Doplňuji:
Nikam se „uklízet“ nemusím, protože můj byt a chaloupka jsou jen pro mne a mého kocourka a mezi lidi bych někam musela jít. Nijak moc po tom netoužím, ale nakoupit se občas musí. Návštěvy jsou taky pečlivě vybírány i ty virtuální ☺

Upravil/a: Sůwa

Rád posedím se známým, pokecáme a zavzpomínáme,nebo probereme nějaké téma které nás oba zajímá, ale nabíjet baterky chodím do lesů, hor a přírody, co nejdále od turistů ( pokud to jde), čím méně turistů tím lépe.
Již jsem to zde určitě psal, horské potoky, jezera , či lesní cesty, posezení u nich v naprostém tichu je balzám na duši který nejde penězi vyjádřit. Prostě někam dojedu autem, zaparkuji, hodím batoh na záda a jdu. Podmínkou je že sám a lidem se v tuto chvíli vyhýbám. Návrat k autu pokud možno, pozdě večer unavený ale s čistou hlavou. Problém je, že to jde rok od roku hůře !!!!! a zhoršuje se to velmi rychle.
Doplňuji:
Bohemica : moje žena pochází z naprosté samoty, kam se v zimě člověk nedostal jinak než pěšky. Sníh po ramena nebyl vyjímkou. Dnes už toho sněhu tolik nebývá a obec cestu protahuje. Dodnes tam jezdíme a syn si tam staví chalupu.

Upravil/a: mosoj

Umím si čas strávený osamotě náležitě užít a věřím tomu, že samota a chvíle pro vlastní myšlenky jsou pro člověka důležité. Mám ty chvíle ráda – stejně jako chvíle strávené s blízkými nebo ve společnosti dalších lidí. V tomto stejně jako u čeho jiného platí „všeho moc škodí“ – škodí moc samoty, ale taky škodí nemít ani chvilku pro sebe a neumět se zastavit. Vzájemná rovnováha je optimální.
Doplňuji:
K doplnění: Na místě tolik nesejde – příroda, křeslo v koutě v ztichlém bytě, vana s teplou vodou – ale moje myšlenky si dokážou plynout sami pro sebe někdy i tam, kde zas tak velký klid není – při cestování, ve škole při výkladu, při sledování televize (vůbec nevím o co jde a myšlenky se toulají)…jsem často duchem nepřítomná :)

Upravil/a: manon

Bude to možná znít divně, ale mě je mnohdy mnohem lépe o samotě s vlastními myšlenkami. Už od malička nejsem zas tak společenský typ, že bych kolem sebe musel mít pořád lidi, takže tím to asi bude. Ono tedy možná pravou samotu jsem nezažil, když máme dneska prostě internet, kde jste ač třeba nechtěně v kontaktu s lidmi, ale co se týče toho osobního kontaktu, nehrnu se do toho.

K životu nutně potřebuju chvíle, kdy jsem zcela sama. A náležitě se je užívám.

Jsem celý den mezi lidmi, ale v soukromí nejsem ráda sama. Respektive, nejsem ráda bez mého muže. Kdykoli jsme nějakou dobu od sebe, chybí mi pocit naší vzájemné blízkosti. Když nejsem v práci a třeba něco píšu doma nebo v galerii a on v ateliéru tvoří – vím, že tam je a on je rád, že za ním občas přijdu a pochválím mu jeho dílo. On to má stejně. Ale často malujeme i spolu.:-) Dovedeme být spolu a přitom každý dělat to své, ale moci se kdykoli políbit, obejmout se, začít si o něčem povídat – bez toho bychom se neobešli. Jsme takoví soukromí samotáři.
Nejraději se uklízím do kuchyně anebo do privátní sauny. Relaxace zaručena.:-)

Tříbit myšlenky si člověk může nejlépe právě o samotě. Patří k životu umět být sám. Opuštěnost a pocit samoty jsou negativní pocity a mohou být velmi destruktivní pro lidské vnímání.
Naučit se být „sám“ a umět samoty využívat, to chce znát sám sebe a umět se na svět dívat pozitivně.
Doplňuji:
Takové místo má snad každý. Já měla celý život občas potřebu „zalézt si sama do sebe“, takže to chtělo trochu pohodlíčka, kde mne nic netlačilo do zad a pohodlně se sedělo. Měla jsem své křeslo, kam si mi „domácí“ nikdy nesedali. Prostě věděli, že je to moje místečko a respektovali to. S oblibou jsem sedávala na předložce u dcery v pokoji, kde jsem si prohlížela její fotografie. Měla jich vždy opravdu hodně a také měla dar umět zachytit kouzlo okamžiku. Teď mám takové místo na posteli dole v přízemí. Je to vlastně dvoulůžko, kde si rozložím deku a dávám si do pořádku doklady do účta, třídím poštu, nebo si chystám materiál na ruční práce. No a venku za garáží je krásný přístřešek a pod ním lavička. Přes léto jsou nejkrásnější chvilky právě tam.
U přítele je takové místečko na schodech vzadu za domem – místo se zvláštním kouzlem. Hodně často jsem tam sedávala a přemýšlela. Moc ráda jsem tam pila kávu. Škoda, že je zima!

Upravil/a: anonym

Jak kdy někdy jsem radši o samotě a někdy ne. Ale samota mě neděsí.

vzhledem k tomu že bydlím na vesnici co má 7 baráků a z toho 4 jsou chataři tak se to samotou nazývat dá,na druhu stranu je tam ovšem klid a hezky.