Drap

Všichni občas použijeme, že marodíme nebo že jsme marodi. Z čeho však vzniklo toto pojmenování?

Napadlo mne to dnes náhodou. Přišel jsem na návštěvu k malému vnukovi. Je nemocný. Zeptal jsem se: jak se daří marode. Dostal jsem odpověď: Já nejsem marod, ale Ondra. Snažil jsem se vysvětlit, že se tro tzak říká, ale proč, jsem zdůvodnit neuměl

Uzamčená otázka

ohodnoťte nejlepší odpověď symbolem palce

Upravil/a: annas

Odpovědět

Zajímavá 5 před 2478 dny

Sledovat Nahlásit

Diskuze: napište první příspěvek

Nejlepší odpověď

annas

Odpoveď byla označena jako užitečná

Zajímavé. Slovo marod atd., které se v češtině často používá, má několik možností výkladů. V mnohém se podobají, ale i částečně liší.

marod – může být podstatné i přídavné jméno. Někdy se uvádí jako hovorové slovo, jinde jako obecné.

Marod – ten marod = nemocný člověk
Marod – jsem marod – jsem nemocný

Marod – hovorově nemocný, marodka, marodit,omarodit,promarodit.

Z rak.-něm. marod tv. (vedle něm. Marod ‘vysílený ,unavený’) a to za třicetileté války z fr.maraud ‘darebák’(srov.i maraude ‘plenění’, maraudeur ‘záškodník, polní zloděj’) nejistého původu.
Nemocní a unavení vojáci totiž zaostávali za svou jednotkou a pak se živili pleněním a krádežemi.
J. Rejzek Etymolgocký slovník

https://fr.wiktionary.org/wiki/maraude

Ve Slovníku nespisové češtiny je uvedený další možný původ. Z francouzského lidového onomatopoického marauder = noční dovádění koček v říji. Původ by byl v nářečním marauder kocour.

Zřejmě z toho důvodu, že kocouři se často toulají, jsou vychtrlí, mrouskají – zvuk mrou …

Trochu jiný výklad je v odkazu z r. 1938.

http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3251

„Slovo marod, tak dobře známé všem, kdož vojančili za Rakouska, je oblíbeným thematem etymologických výkladů. Zpravidla se spojuje slovo marod se slovem marodér, záškodník; proto se myslilo na vojáky císařského obrista z třicetileté války Meroda (ale byl i švédský plukovník téhož jména, jak upozorňuje Storfer).
Tento výklad je však nemožný již proto, že francouzské slovo maraud, tulák, zná Villon už v XV. století. Storfer sám se přiklání k výkladu Sainéanovu, že základem je tu lidové slovo francouzského původu onomatopoického (mrou – mrou, kočičí koncert, potom toulavý kocour, tulák).
Naproti tomu Julius Böhmer v „Zeitschrift für Mundartforschung“ 13, 1937, 83 n. staví se ostře proti spojování slov marod [51]a marodér. Únava, nemoc a tuláctví, záškodnictví jsou přece představy hodně od sebe vzdálené. Slovo marod, nemocný, je podle něho původu arabského. Marid, marad znamená tam stav zeslabenosti, churavosti; z arabštiny přišlo přes jižní Evropu do francouzštiny a odtud pronikalo dále.“

Upravil/a: annas