Všichni mají „šanci“. Jak se toto slovo dostalo do češtiny a v jakém významu se používá?

Již v době předbělohorské se k nám dostalo italské slovo scanzo v jeho německé výslovnosti šanc-, ve starší době rodu mužského (ten šanc) – „způsob opevnění pro obranu před nepřítelem“, odtud spojení dát v šanc (své jméno, majetek apod.) – „použít k obraně“, později „vsadit do riskantní akce“. Zbraně byly dávány k šancům (nikoli šancím), pevnost byla obehnána šanci (nikoli šancemi). Až v 19. století vedle tvaru 1. pádu šanc i šanec se začalo užívat ta šance, určitě přikloněním k německému ženskému rodu die Schanze, ale také pod vlivem homonymního francouzského la chance (ch se vyslovovalo jako š) – „šťastná náhoda“, které k nám proniklo až v polovině 19. století, kdy se také krátkodobě ujal pozdrav bon šáns (mnoho štěstí), což je pofrancouzštěný tvar latinského slovesa cadere – „padat“ (latinsky cedentia se u Francouzů zjednodušilo v chance).

Zdroj: z-kcjl2. upol. cz/krobotova/za­jimavosti. doc

Šanci mají dnes všichni, žít a utvářet svůj život podle svého nejlepšího svědomí.

Někdo se slovu šance vyhýbá, neboť je považuje za nespisovné (prý germanismus) s tím, že spisovné je jen naděje. Je pravda, že slovo šance je hovorové a že naděje je spisovné české. Můžeme se však zamyslet nad germánským původem. Němčina má slovo die Schanze ve významu „hradba“, nověji vojensky „obranný val se zákopem“, a ve sportu „lyžařský můstek“, jenže z tohoto významu se spojení mám šanci na úspěch nedá odvodit.
V novočeském šance splynula dvě slova různého původu. Již v době předbělohorské se k nám dostalo italské slovo scanzo v jeho německé výslovnosti šanc-, ve starší době rodu mužského (ten šanc) – „způsob opevnění pro obranu před nepřítelem“, odtud spojení dát v šanc (své jméno, majetek apod.) – „použít k obraně“, později „vsadit do riskantní akce“. Zbraně byly dávány k šancům (nikoli šancím), pevnost byla obehnána šanci (nikoli šancemi). Až v 19. století vedle tvaru 1. pádu šanc i šanec se začalo užívat ta šance, určitě přikloněním k německému ženskému rodu die Schanze, ale také pod vlivem homonymního francouzského la chance (ch se vyslovovalo jako š) – „šťastná náhoda“, které k nám proniklo až v polovině 19. století, kdy se také krátkodobě ujal pozdrav bon šáns (mnoho štěstí), což je pofrancouzštěný tvar latinského slovesa cadere – „padat“ (latinsky cedentia se u Francouzů zjednodušilo v chance). Z téhož latinského slovesa je už starší české kadence, přejaté přes italštinu v hudebním názvosloví pro způsob zakončení hlavní myšlenky skladby interpretem (jiné významy slova kadence vznikly významovým posunem). Šance – „naděje na štěstí“ je tedy jiné slovo než šance – „část opevnění“ a němčina byla jen jazykovým prostředníkem přejetí obou slov různého románského původu. Zajímavé je spojení „mám poslední šanci“ – „poslední příležitost“, jehož užívání dokládá Jungmannův slovník v době před přijetím šance – „štěstí“. Jde tedy o obměnu významu „obranný prostředek“, tj. „poslední možnost se bránit“, nikoli „poslední štěstí“.

Zdroj: http://kcjl2.u­pol.cz/kroboto­va/zajimavosti­.doc