Vše ve vesmíru jsou vlastně informace? Jak do toho zapadají černé díry a jaký je problém s informacemi v černé díře?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Tohle JE PROBLÉM současné fyziky. Einsteinova OTR popisuje/vysvětluje gravitaci, jako „zakřivení prostoročasu“ a pokud začneš řešit dle jeho rovnic gravipole hmotného bodu, tak dojdeš k RŮZNÝM ŘEŠENÍM.
Jako první to zkusil Karl Schwarzschild a jeho výsledek vedl k možnosti existence těles s tzv. „horizontem událostí“, tedy oblasti, za kterou pokud se dostatneš NENÍ NÁVRATU. To se pochopitelně nikomu nelíbilo, protože těleso zmizelé pod horizont s sebou odnáší i veškerou informaci, kterou nese. Prostě „jen tak, navždy“. Takový objekt je prostě „likvidátor informace“ a ta by měla být nezničitelná. Což je zjevný rozpor. Řešilo se to různými cestami, často velice důmyslnými a komplikovanými způsoby.

Potíž je v tom, že rovnice OTR LZE řešit (korektně!) i s JINÝMI výsledky. Jako první s tím myslím přišel samotný Eddington (velký zastánce OTR), no a jemu vyšl tzv. „horizont událostí“ JINDE, než Schvarzschildovi. A třeba takové Brillouinovo řešení horizont událostí NEMÁ VŮBEC (singularitu ve středu ovšem logicky má – střed je BOD, tedy matematický konstrukt s nulovým rozměrem, přesněji je bezrozměrný).

Relativisté si nicméně našli cestičku, kterak vysvětlit, „jak to je“. Jednoduše to hodili na krk zvolené metrice, systému souřadnic. To zní rozumně, každý chápe, že když budeš měřit stejnou vzdálenost jednou v metrech, podruhé ve stopách, tak naměříš ODLIŠNÉ hodnoty. A tím „záhada vyřešena“, teoretik je spokojen. Jenže normální člověk si řekne: „No jo, ale když se k tomu přiblížím, KDE je DOOPRAVDY ten "horizont událostí“, pod který nesmím spadnou (pokud se chci vrátit)? Nezajímá ho, jaký systém souřadnic zvolil, jestli válcové, sférické, ortogonální či třeba růžovosladké. Každý řekne něco jiného- OK, ale já POTŘEBUJI vědět, KDE ten horizont v reálu je, případně není. Nějaký systém souřadnic přeci logicky použít MUSÍŠ, abys věděl, je fuk jaký. No a tady už „děravým černokněžníkům“ dochází kyslík. Jednou kdysi dávno si vybrali jako FYZIKÁLNÍ (tedy REÁLNÉ) řešení to Schwarzschildovo, dostalo se to do učebnic – a tím je to dané. Myslet netřeba. A několik generací většina z nich/podle nich jen papouškuje. Myslet netřeba. Navíc – taková černá díra je tuze krásný objekt. Těch románů, filmů a vůbec, co se natočilo. Každý novinářský jouda tomu „úplně rozumí“ (navzdory faktu, že by se udávil i při řešení blbé trojčlenky).

Zkrátka – existují extrémně hmotná a kompaktní tělesa, to víme. Jestli ale mají „horizont událostí“ – to NEVÍME. Fakt, že fyz. mainstream se prozatím shoduje, že existuje (důkaz na to ovšem NENÍ!) nic neznamená. Nemyslící degeši budou argumentovat „fotografiemi černých děr“ aj. ptákovinami, nicméně to nezmění NIC na tom, že problém „zachování/ztráty informace“ může existovat JEN pokud horizont událostí existuje. A pokud neexistuje, tak jednoduše NEMÁŠ PROBLÉM se zachováním informace, jak prosté. 🙂

Ohledně Hawkinga – ten vychází z platnosti Schwarzschildova řešení. Pokud platí jiné řešení, tak celá jeho koncepce je jen důmyslným matematickým cvičením („i takhle by to mohlo být, kdyby…“), chápeš?

V obecné teorii relativity je vesmír popisován jako čtyřrozměrná tkanina prostoru a času, zatímco kvantová mechanika říká, že na nejmenší úrovni je vesmír tvořen dílkami informací. Toto jsou dva základní modely, které používáme k popisu vesmíru.

Podle teorie Hawkingovy radiace, poskytnuté britským vědcem Stephenem Hawkingem, se u černých děr vyskytuje záření, které může informace uniknout. Problém tedy spočívá v otázce, zda se informace skutečně ztrácejí v černé díře – což by porušovalo zákony kvantové mechaniky – nebo jestli se tyto informace nakonec dostanou zpět do vesmíru prostřednictvím Hawkingovy radiace.

Tento problém je známý jako paradox černých děr. Přestože existují teorie, které se pokoušejí tento problém vyřešit, zatím se žádná nepodařila prokázat jednoznačně a je stále předmětem intenzivního výzkumu v oblasti teoretické fyziky.