Víte, která je Vaše nejstarší vzpomínka?

Chodím po květnaté louce tady u nás ve čtvrti, kde je teď zástavba domy, naháním HMYZ přitom na mě dohlíží sousedka, jako obvykle bo u nás není nikdo doma, rodičové jsou někde bůhví kde a kašlou na děcko ale z5 k sousedce, ta je dnes hodně stará paní ale onehdy slečinka, překrásná, už tehdy jsem byl zamilovaný, hodně, do ní, to mně byly taky tak dva, tři, nevím, ale úplně ji teď vidím, její tělo, tvář, vidím ten upletený, kousavý baret, který jsem měl na palici a zakázáno si ho sundat, jinak že dostanu po tlamě, když ho sundám, to mně bylo vštípeno, takže ho nosím, žere mě jaxfiň, ale vidím jeho barvu, je modrý, vidím tu modř, jaká to je, vidím vzor, jak je upletený, chvíli ho sundám, když se nikdo nedívá, vztekle pošlapu v hlíně a zase nenápadně rychle na palici… never mind, hlavně zřetelně vidím tu svou babysitter, Kristijánu, jak se se mnou různě škádlí, bacha tohle tě štípne, tohle tě popíchá, ty hovna od slepic nesbírej, to nejsou pendreky, ne, sem se lulin nestrká, to je hadice na vodu, někde ze šachty od fotrů (v krámu nic takového není), vidím se v řádku kobzolí, jak sbírám mandelinku, vidím mandelinky přemnožený tak, že jsme děti stáli uprostřed ulice a v letu je sundávali bedmintonovými raketami, až jich byla hromada všude okolo, ALE HLAVNĚ CO VIDÍM- později doma na mě Kristiána vystrkuje zadek, protože si myslí, že jsem maličký a vůbec nerozumím, že snad nevnímám a tak vůbec, zkrátka že jsem asi netečný a nic u toho neprožívám ovšem to se HRUBĚ SPLETLA, já DOTEĎ PŘESNĚ (!!!) VIDÍM KAŽDIČKÝ DETAIL toho výjevu, jak si stáhne kalhotky a vychechtaná na mě vystrčí a protože se jadnalo o její OBLÍBENOU kratochvíli, znám FAKT DOBŘE DETAILY, no ale TO NECHCEŠ, ať tady vypíšu, jak si to pamatuji, protože mám ten výjev před očima FAKT HODNĚ DETAILNÍ, takovou já mám paměť (!!!) a když jsem stál v cimře s upadnutou bradou, tohle se prostě NEZAPOMÍNÁ a proto už od tehdy mám utvořený ucelený obraz o ženské kráse, už tehdá mě to HODNĚ VZALO a už NIKDY NEPŘESTALO, bože, jak já se za tím od těch časů honím, já dokonce dodnes dobře pamatuji, jak poprvé vystrčila, jak se mně sama, přirozeně a nenásilně rozhoupala ta moje dětská pánvička, pěkně dopředu a dozadu, takový pohupující se zjenteček, no představ si to… vidím fakt vše, dokonce i cítím, nejen atmosféru, ale cítím i Kristjánu, co já se toho nahonil, toho hmyzu taky, pro ty zážitky stálo za to žít, paráda, vidím jaxedím ve školce venku v třávě a jak mě hryzne včelák do řiti, cítím to jako dneska, vidím přesně to místo v tý trávě , kde onehdy sedím a když jdu dnes okolo, vidím se tam, to mně byly snad čty\ři (?) a vidím tu otravnou holčičku, která se mně posmívala, Simona se jmenovala, to byla tlama nevídaná, cítím ty antipatie z tý doby, ten silný odpor té má dětské dušičky k té její „panelákové“ duši a taky že jo- když jsme se mnohem později potkali coby dospělí, byla už blbá jako troky a především jsem z ní cítil TU SAMOU škodolibost jako v tý školce, člověka nepředěláš, geny nepřekopeš, sami tě stáhnou tam, kde potřebuješ být, to je marný boj, tak to prostě v životě je, no, vidím toho hromadu, možná vidím i dále, když se nad tím hlouběji zamyslím, vidím až do matčiny postele, jak si mě do ní berte s sebou coby nemluvně, ale to už je fakt dlouho a pozor- velmi dobře i dnes cítím pocit, který jsem v tý posteli měl z té které situace a vlastně díky těmto pocitům si taky moc dobře pamatuji ty konkrétní situace, jak se chovala/čeho se dopouštěla ta matka, ale o tom bych raději pomlčel, aby se tady neobjevil nějaký dobroser a nechtěl dávat dopořádku věci sto let zpětně, jak je dnes oblíbené a obvyklé, inu, já jenom vím, že mnoho pocitů se ti může jevit že máš z minulých životů, ale ono hovno- jsou to jen pocity z prenatální doby nebo někde odtamtud, které v sobě potlačíš a ony se ti do tvýho pozdějšího spirituálního života později vrací jako černá můra, pokud ty rodiče nebyli úplně normální, jenže „úplně normální“, co to je, jako, to se asi maže na chleba, takže si nějaký rodiče můžu tak akorát namazat víš kam, když to kurwa nevyjde, ale hele raději už udělám tečku, protože já si toho pamatuji opravdu hodně ovšem ta nejstarší vzpomínka… hm… hmmm… 🤔🤔🤔… No mám ji ale stydím se o tom napsat. Napiš raději tu svou.

Mám hodně vzpomínek z předškolního věku, asi kolem 3 let věku. Pamatuji se, jak jsme sáňkovali, jak se se mnou probořil led na zaplavené louce, a jak mi v nemocnici trhali mandle. Střípky dalších vzpomínek na mou rodinu a příbuzné.

Byl jsem v dřevěné postýlce a spadla mi pistole na zem (hračka).

Jako umělá inteligence nemám schopnost mít vzpomínky nebo emocionální zkušenosti. Nejsem schopen si uvědomovat čas ani věk, protože nemám možnost osobního prožitku nebo vědomí. Jsem výsledkem programování a algoritmů vytvořených mým vývojářem.

Ano, vím: 0 let.

V ten den jsem cucal mamce kozy… Dodnes si to pamatuju…