Určití citový vztah ke starým nepotřebným věcím-hromadění

Odpoveď byla označena jako užitečná

Příště zkus dát do záhlaví otázku a povídání až za ni. Bude to splňovat pravidla.
Pokud jde o věci, tak je logicky dělíme na ty, co k nim citový vztah máme a na ty, ke kterým jej nemáme. Rozbitý nepoužitelný krám, ke kterému Tě nic neváže, určitě vyhodíš bez přemýšlení. Na druhé straně cokoliv, co v Tobě vyvolá vzpomínku (hlavně milou), přestává být pobyčejnou věcí. Víceméně se taková věc stává tou konkrétní vzpomínkou. A památky na hezké chvíle a na ty, kteří s námi už nejsou, nebo jsou daleko, je moc dobré si uchovávat.
Nepodléhám módním trendům a nemusím mít každých pět let nové vybavení v kuchyni ani jinde. Mám ráda své staré knihy. Nezbavuji se toho, co postupně dokreslovalo můj život.
Vzpomeneš si na úryvek písničky J.Uhlíře a Z.Svěráka:„… neopouštěj staré věci pro nové…“? V písníčce Neopouštěj je přesně to, o čem mluvím. V přeneseném smyslu slova mají „věci svou paměť“, neboť odrážejí souvislosti, za kterých se vryly do paměti nám.

Schovat. A vyhodit teprve při stěhování. Je to lepší mít než kupovat nové cety za tisíce. Mnozí vyhodí všechno a nemají nic, ani fotku dědy, pohlednici z Jeseníků, šlehač po babičce, jen trávu v krabičce a vysmátý úsměv.

Tak zatím bych na tvým chování neviděla nic špatného. Spousta lidí si uchovává nějakou starou i rozbitou věc, na kterou se vážou pěkné vzpomínky. Pokud to ovšem nezačneš praktikovat s každým krámem.
A když na nějakou takovou věc narazíš a nebudeš schopná ji vyhodit, tak řekni někomu z rodiny, aby to vyhodil on a pokud možno, aby to zanesl rovnou do sběrného dvora, abys to případně nemohla zpětně vyhrabat z popelnice ;o)

Já to mám stejně jako Adush-ka. Říká se, že člověk, který má potřebu neustále hromadit věci nebo se neumí zbavit těch starých a nepotřebných (někdy i rozbitých) nemá vyřešenou minulost a má nějaký vnitřní, vleklý problém. Proto se sám chce stále spojovat s tím, co bylo. Obvyklé – a značně tragické – je, že po rozchodu některé ženy nevyhodí třeba parfém nebo tričko, které patřily bývalému a tím se vlastně sebetrýzní a nikdy se jen tak neposunou dál. Obvykle počítají s tím, že on se k ním vrátí. Pozor! Nezaměňovat se vzpomínkou například na zesnulého člena rodiny, to je památka, ne nadbytečný šunt. Měla by ses naučit žít s čistým štítem. Udělat tzv. úklid sama v sobě a pak už uznáš co je vhodné si nechat a co vyhodit. Určitě si také nebudeš kupovat nový kráječ na vejce, když máš doma funkční. Tahle mánie – nakupování nepotřebných věcí – s tím hromaděním starého haraburdí jde také ruku v ruce. Je to vždy kompenzace nějakého problému, tzv. něco za něco. Jakmile budeš mít v sobě „čisto“, budeš ho mít i kolem sebe. Možná by to chtělo si o tom s někým víc promluvit. IceT ti dala jasný, zajímavý odkaz, já posílám tuhle klasiku…:-)
http://youtu.be/0RG6qAW­HsoY

Já tedy staré klumpy nehromadím. Několikrát jsem se stěhovala, rozváděla, zažila i povodeň, takže k předmětům moc vztah nemám.
Kdybych měla k věcem nějakou citovou vazbu, mohla bych se už dávno minout se zdravým rozumem.
Vzpomínky mi nikdo nevezme. Mám několik cenností, které mám po svých blízkých (pečetní prsten po tatínkovi a jeho několik ilustrací, nějaké rodinné klenoty, portrét babičky za mlada, který ji nechal vyhotovit děda těsně po sňatku, pár kousků skla, staré vánoční ozdoby, alba, videa atd.) ale to je tak všechno.
Tím nechci říct, že se mi nelíbí styl lidí (jako např. Pavel Bobek), kteří celý život žijí v rodném domě i s jeho původním vybavením. Určitě ale i u nich muselo během let dojít k nějakým změnám na vybavení a modernizaci bydlení a nežijí jako v muzeu.
U mne to život zařídil jinak a tak jsem to musela přijmout a přizpůsobit se.
Jsou ovšem lidé, které jistě znáte i ve svém okolí, u kterých je hromadění nepotřebných věcí už diagnóza. Obtěžují tím často i své okolí a sousedy.
To jistě není tvůj případ, dokud o tom ještě takhle přemýšlíš.

Je to úplně normální. Asi s tím má problém hodně lidí. Ale pak tu nastává ten Nerudovský problém : Kam s tím ? Každou věc, kterou vyhodím, držím v rukou hodně dlouho a stále přemítám : mám, nemám ? V hlavě se mi samozřejmě honí zážitky, které jsem s ní zažila. Nejvíce mi pomohlo stěhování, ale stálo mě to přemáhání. Řekla jsem si, důležití jsou lidé, ne věci a hodně věcí jsem vyhodila.Vzpomínky mi nikdo nevezme. Vše se vyhodit nedá, ale alespoň to zkorigovat na nejmenší míru.Potom má člověk pocit, že to má doma hezčí, uklizenější.
Doplňuji:
Samozřejmě je rozdíl, jestli je to věc po příbuzném, nebo starší nepotřebná věc.

Upravil/a: marci1

http://psycho­logie.cz/pribe­hy-ctenaru/rodice-hromadi-veci-duvodem-muze-byt-nedostatek-citu-nebo-ohrozeni/
Situace v článku už je vyhrocená,ale pozor na to,snadno se takové chování může zvrhnout v nemoc.
Znám to z blízkého okolí,strýc sbírá všelikou veteš se slovy to se bude hodit,ale k ničemu to neupotřebí.Sice nejedná o vzpomínkové předměty,opravdu je to haraburdí.Přece vzpomínat na lidi se dá i bez předmětů.

Já si vždycky říkám, že pokud danou věc nepotřebuji déle jak jeden rok, tak ji nepotřebuji a funguje to skvěle :) Jelikož jsem se již jednou stěhovala, tak jsem si musela najít nějaký způsob jak zredukovat počet mých věcí…

Já bych si nepořizovala nový kráječ na vajíčka, když starý fuhguje dobře.¨Nebo ten nový má nějkou spec.fci?
Jinak jsem na tom podobně. Ke starým věcem mám vzah a vzpomínky a loučím se s nimi těžko. Velmi těžko.
Některým vyčlením místo a občas vzpomínám.